Hřích Élího. Postní doba.
/Čtení: Mt 10, 34-39; Text: 1S 2, 11-35/
Milé sestry a milí bratři, příběh, který jsme četli je velmi neradostný.
Kněz Élí pečuje o svatyni v Šílu.. Je z rodu Léví a lévijci jako jediný kmen v Izraeli mohli vykonávat kněžskou službu. Měli své povinnosti a také práva. Protože lévijci neměli žádné pozemky, žili z darů Izraelců. Směli si brát i určitou část z přinášené oběti. Přitom mají čekat , až maso zabitého zvířete bude správně obětováno a tuk spálen…
Jenže synové Élího řády svatyně porušují…
Lidé chodí ke stanu setkávání a ke schráně Hospodinově, vyznávají své hříchy, touží po smíření, přinášejí obětní dary, modlí se… Ale do toho klanění se Bohu vstupuje zlo a násilí… – Maso má být uvařeno ! -Ale dřív než se tak stane, přistupuje kněžský pomocník a říká: „Dej knězi maso na pečeni. Nepřijme od tebe maso vařené, ale syrové!… – Lidé se brání. Ne, tak to nemá být, „nejdřív se musí tuk spálit na obětní dým – pak si vezmi, co budeš chtít“… Pomocník synů Élího však tvrdě řekne: „Ne, dej to hned, jinak si to vezmu násilím!“…
Izraelci byli předěšeni… Synové Élího, Chofní a Pinchas, tímto jednáním rozbíjeli řády obětních hodů – a navíc tím, že „obcovali se ženami, které měly službu vchodu do stanu setkávání“, porušovali Desatero. Tím vším zněsvěcovali Hospodinovy obětní dary! – Ve v. 17. stojí o Élího synech: „Hřích těch mládenců byl před Hospodinem nesmírně veliký.“
Co na to Élí ?
Je knězem ve svatyni v Šílu; je zde stan setkávání; je zde Hospodinova schrána!
Proč Élí mlčí, proč toto špatné jednání svých synů přehlíží?!…
Ale opravdu přehlíží? – Asi ne. Vždyť když slyšel, jak jeho synové poškozují celý Izrael, tak jim domlouval… Říkal jim : „Proč děláte takové věci?… To nejde, moji synové… Svádíte Hospodinův lid k přestoupením“…
Élí špatné chování svých synů nechtěl přehlížet. Domlouval jim…
Ale – to bylo málo. Oni na to nedbali. – Měl udělat víc! Měl udělat to, co tak hrozně může bolet: zakročit proti své vlastní krvi, jak se říká…
On, otec, se měl tvrdě postavit proti svým dětem! Protože ON byl kněz – a oni se na kněžské pověření teprve připravovali. On sám je školil – stejně jako malého Samuela! A když slyšel, co všechno ti jeho „holoubci“ provádějí, tak tomu měl stůj co stůj zabránit! Ano, byl už „velmi starý“, ale to není omluva. Když domlouval a neposlechli, měl najít jiný způsob! Měl zavolat starší; měl svolat veřejný soud; měl volat k Hospodinu a prosit o radu a pomoc; měl zápasit jako Mojžíš – přimlouvat se… – Kdo ví, co všechno měl a mohl… Ale určitě bylo jeho úkolem před Hospodinem postavit se proti zlu, proti hříchu, který páchali jeho synové!… – Proč? Protože tady nešlo o věci vkusu – o dlouhé vlasy nebo fialové číro, tady nešlo o kouření, tancování či mariáš v hospodě…
V případě Élího synů šlo o skutečné pohoršení… Élí říkal synům: „Svádíte Hospodinův lid k přestoupením“…
Jsou války žabomyší i války tragické, kde teče krev a lidé trpí… Jsou problémy umělé, kdy člověk chce druhému vyjmout slámku z oka a břevno ve vlastním oku nevidí… A jsou i problémy vážné – ba nejvážnější…
Je vážné, když jeden druhého udává / a dělali to jak katolíci, tak evangelíci/, je vážné, když křesťan krade / a dělají to jak katolíci, tak evangelíci/, je vážné, když člověk honí prachy – anebo baby – a dělá to každý druhý. – Ale je nejvážnější, když je Boží lid „sváděn k přestoupením“…
Co to mohlo znamenat v situaci, o které mluví náš text? Mohlo se jednat jenom o jediné – o to nejvážnější: že Izraelci ztráceli úctu k vlastní svatyni a tím k samotnému Hospodinu! – Když jim není umožněno, aby při obětování v Šílu vůně spáleného tuku zavanula už k Hospodinu jako „oběť Bohu libá“ – co jim pak zbývalo? Odebrat se příště na různá návrší… a pak velmi snadno i k různým bohům a bůžkům!… – A to je pohoršení, to je to „svádění k přestoupením“ – totiž odvádět od Boha!…
Sám Élí říká“ „ Když člověk zhřeší proti člověku, je rozhodčí nad ním Bůh“ /a věci se dají napravit, a lze se také omluvit a vše vyrovnat/… Ale když člověk zhřeší proti Hospodinu, kdo se za něho přimluví? Hřích proti Bohu vyvolává Boží hněv… Jistě je i v takových věcech možná náprava – ale to by lidé museli mít srdce otevřené pro napomenutí a pro POKÁNÍ…
Élího synové svého otce však neposlouchali. Čteme proto: „Hospodin tedy rozhodl, že propadnou smrti“!!…
„Zhřeší-li člověk proti Hospodinu, kdo se za něho přimluví?“… – To říkal sám Élí… Kdo se přimluví? Nevíme… Vážné na tom všem je, že tato slova vlastně prohlásil Élí sám proti sobě! Vždyť i on svou nečinností zhřešil proti Hospodinu…Viděl „kořen nepravosti“- a na nic se nezmohl!
Nečinnost jako hřích – neříká nám to něco?… Mohlo by nás na chvíli napadnout, že to přeháníme, že soud padá jenom na Ělího syny!…Ale to není pravda. Přichází „muž Boží“ a říká otci – vyřizuje Boží slovo: „Proč pošlapáváte můj obětní hod a dar, který jsem přikázal pro tento příbytek?“
Jistě platí, že otcové nemohou jaksi absolutně za své děti /a také platí, že děti nemohou automaticky za své otce/ – ale někdy, lidově řečeno, „v tom jedou spolu“!… Nečinnost je spoluvina. – Kolikrát jsme byli jako nečinní otcové vinni? A kolikrát jsme byli jako nečinné děti vinni? – To ví jenom Bůh sám , Bůh a naše svědomí – pokud nějaké máme, pokud nějaké zbylo… – Nečinnost je pohodlná… Ale Bůh nemůže být nečinný! /To by ho ze spoluviny všichni hříšníci hned také obvinili!…/ A tak řekne Élímu: „Ctil jsi své syny víc než mne. Ztloustli jste z prvotin všech obětních darů Izraele, mého lidu… Proto slyš výrok Hospodina: Odejmu rámě tobě i tvému rodu, takže tvůj dům zůstane bez starce.. Tvé oči vyhasnou a tvá duše se naplní steskem. Všichni, kdo rozmnoží tvůj dům, zemřou v mužném věku“…
Je to Boží soud. Boží soud proto, že Élí se na nic nezmohl. Ani na boj proti zlu synů ani na pokání. Zlo je zlo a bůh nenávidí hřích: Ctil jsi své syny víc než mne…
Někdo se může v duchu zeptat, proč o tom mluvíme právě teď v postní době…Odpověď zní: Právě proto, že je postní čas! Teď před Velkým pátkem máme víc než kdy jindy zpytovat své svědomí, teď právě máme před Bohem prohlížet své tajné komnaty a své poklady. „Kde je poklad váš, tam bude i srdce vaše“, říká JK.
Milovat své nejbližší /či milovat své syny/, to je dobré a příjemné… Ale kde jsou hranice této lásky? JK řekl: „Kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“
Hranice je v tom, abychom více poslouchali Boha než lidi – i kdyby to měli být lidé nám nejbližší… – Vzpomeňme na Abrahama. Měl jediného syna. A když slyšel, že ho má vydat – byl připraven…
Svého vyprošeného syna odevzdala bohu i Chana: je to Samuel. Slouží od útlého věku právě ve svatyni v Šílo u Élího!… – Nemáme se zříci dětí, máme je vydat Hospodinu, aby ON – Bůh Stvořitel a Pán všeho – vždycky byl Pánem, Panovníkem. Nejenom když si něco chceme vydyndat – něco podle našich choutek…
Když svěříme své syny a dcery Bohu a spolu s nimi se vždy budeme stavět pod Boží normy, nemusíme mít strach, že by nám Pán Bůh nerozuměl. Vždyť On svého jediného syna také vydal / aby každý, kdo uvěří nezahynul, ale měl život věčný!/…
Postní čas je nyní. Ale ten neošidíme tím, že si odepřeme kus vepřového…
V tento postní čas se nás Bůh ptá, zda nemilujeme něco – nebo někoho – víc nežli Jeho…
Bůh je soudce. Slovo o soudu pro dům Élího se naplnilo.
Avšak tím Boží jednání nekončí!
Vedle „kořene nepravosti“ vyrazil výhonek jiný. – Je jím vyprošený Samuel. ŠeMÚ-EL = jméno Boží. Samuel bude soudit Izrael v jménu Božím – aby lid Boží nesešel z pravé cesty a neztratil budoucnost…
Neboť účelem Božích trestů není trest sám, ale příprava nové budoucnosti
Hospodin už má plán.
Amen.