Kázání: Malý Háj, 23.7.2023
Pavla Vitoušková
Ex 20,12: Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Páté přikázání. Kdo by ho neznal! Myslím, že ho znají i ti, kdo nečtou Bibli, dokonce i ti, kdo neznají Desatero, i lidé mimo církev. Proč je toto přikázání tak známé? Tak zakořeněné v naší kultuře, v našem myšlení, v naší výchově? Pojďme o něm chvíli přemýšlet.
Především je to přikázání mimořádné, má různá nej, někdo ho vnímá jako potvrzení řádu a hodnot, někoho zneklidňuje a možná i vyvolává bouři v našich duších.
Kdo Desatero dobře zná, ví, že je tradičně rozděleno na dvě části. I rabínský komentář mluví o dvou kamenných deskách. Přikázání na první desce jsou o vztahu člověka k Bohu, přikázání na druhé desce o vztahu mezi lidmi. „Naše“ páté přikázání je na konci první desky, uzavírá nařízení o chování člověka ke Stvořiteli. Je to hodně zvláštní místo. Je jakoby někde mezi nadpozemským, tím, co nás přesahuje, a pozemským, tedy těmi praktickými nařízeními, která dávají návod, aby se lidské pokolení vzájemně nevybilo. Obrazně tak může být 5. přikázání jakýmsi průsečíkem mezi Boží vertikálou a lidskou horizontálou. Když si vzpomene na dobu, kdy jsme byli dětmi, k čemu či ke komu jsme zvedali své uplakané oči a natahovali své malé ruce? K rodičům. Ti byli díky své výšce fyzicky nad námi, byli nám příkladem a náručí něhy, oporou, byli nám i poučením a třeba i trestem. Teď už jsme dospělí, vyrostli jsme a své doufající oči a sepjaté ruce zvedáme k Bohu, Kristův život je nám příkladem, Boží přítomnost náručí něhy.
A pokud je tedy tradičně přikázání o úctě k rodičům součástí první desky, znamená to, že je tato úcta chápána jako velmi důležitá. Zdůrazňuje to i hebrejské sloveso ka-va-da, které znamená být těžký, dát něčemu váhu, patřičnou váhu ve smyslu úcty, uznání či pocty. Úcta k rodičům je tedy skutečně chápána jako důležitá, podobá se úctě, kterou vyžadují předchozí přikázání vůči Bohu. Rabínští učenci říkají, že toto přikázání vyžaduje udělat cokoliv, co by rodičům přineslo úctu.
Co se nám na tomto přikázání určitě líbí, je zmínka o matce. Ach, kolikrát bychom si tak přáli, aby v nějakém biblickém příběhu byla vyzdvihnuta nebo jen zmíněna žena. A tady ji máme! A je zde zmíněna na stejné úrovni jako muž. Cti svého otce i matku. Že samotné přikázání zmiňuje oba rodiče, tedy i matku, z něj činí přikázání mimořádné. Žádný jiný právní biblický či třeba mezopotamský předpis už matku ve stejné rovině s otcem nezmiňuje. Rabínští učenci dodávají, že „Na stvoření lidské bytosti se podílejí tři: Bůh, otec a matka…“
Jaké další nej má naše přikázání?Jako jediné obsahuje zaslíbení. Totiž, že je nám něco slíbeno. Zadání: cti svého otce i matku, a následuje příslib: abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Byl dlouho živ. Co se tím myslí? Představme si starověkou izraelskou společnost, kde je život určován dostatkem vláhy, úrodou, tučností stád, společnou prací a rolemi, které vyplývají z postavení v rodině. Tohle by bez úcty k rodičům, ke starším nefungovalo, úcta k rodičům byla elementární potřebou k přežití. Revolta nebo nějaká sólo jízda životem nebyla možná. A nejen u Izraelitů. Ve všech starověkých kulturách byla úcta k rodičům pilířem morálky. A na tomto pilíři stála existence společenství. Ve vztahu k Izraeli příslib dlouhého života chápejme jako odměnu za zachovávání Tóry, učení, pravidel. Nejde tedy o dlouhý fyzický život člověka, ale o život a zachování národa.
A jak to máme s úctou k rodičům my v moderní době? Je fajn, když můžeme říci, že dětství bylo nejkrásnějším obdobím našeho života, a na rodičovskou výchovu vzpomínáme s láskou, že jsme třeba až po letech pochopili, co rodiče mysleli tím, když nás kárali nebo nám něco zakazovali. Co když se ale ideál nekoná? Co když někdo vyrůstá v rodině bez lásky, co když se někdo musí rodičům vzepřít v době dospívání, protože rodičovská výchova se stává nesnesitelným útlakem, co když prožijeme těžký vnitřní rozchod s láskou k rodičům, když oni nepřijmou naše životní partnery a náš nový dospělý život? Pak řekněme takovému dítěti či dospělému: cti svého otce a matku. A tuhle trýzeň dorazíme veršem z knihy Exodus, která je o kapitolu dál za naším přikázáním: Kdo zlořečí svému otci nebo matce, musí zemřít. Uf!!! Tak to je síla!
Jak z toho ven? Jak najít uzdravující cestu z této tíhy? Kde najdeme záchranu? Hledala jsem a našla ji hned dvakrát. První záchranu přináší Apoštol Pavel v dopise Efezským, kde říká: „Děti, poslouchejte své rodiče, protože je to spravedlivé před Bohem. ,Cti otce svého a matku svou‘ je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: ,aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.‘ /Ano, toto už známe, ale Pavel dodává:/ Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.“ Nedrážděte své děti ke vzdoru… Skvěle, Pavle!!! Záchrana druhá vychází z toho, co jsme si řekli na začátku o dvou deskách: úcta k rodičům je chápána jako velmi důležitá, podobá se úctě, kterou vyžadují předchozí přikázání vůči Bohu. Přikázání vůči Bohu nejsou ale jednosměrnou dálnicí. Bůh koná i vůči nám, své oči a sepjaté ruce zvedáme k Bohu, Kristův život je nám příkladem, Boží přítomnost náručí něhy. Naše víra se opírá o Boží lásku, věříme, že Bůh vede naše kroky a ukazuje nám cestu, že má s námi svůj plán, že nejsme v tomto světě ztracenými a zatracenými ovečkami, doufáme v Boží milosrdenství a lásku. Stejně tak i přikázání o úctě k rodičům není jednosměrnou cestou. Jako se k nám sklání Bůh, toužíme i my po rodičovské náruči, pochopení a lásce. Vzájemná úcta rodičů a dětí se pak stává pokladem, perlou a rodí v ní Boží království.
Amen.