Naposledy jsme se zamysleli nad úvodními verši dopisu.
Dále Pavel píše křesťanům v Římě, že za ně vzdává díky a že za ně neustále pamatuje na svých modlitbách…. Za co Pavel děkuje, za co vzdává díky?
Za jejich víru.
Jde o víru; to je ústřední motiv těchto řádků. Pověst o tom, že se v srdci římské říše uchytila víra v Ježíše Krista, se šíří po celém světě. Pavel je z toho plný radosti – a možná, že i určitého nadšení. On sám byl jak známo nejdřív velkým odpůrcem té „sekty“, skupiny Kristovců. Byl velkým nepřítelem všeho, co vyznávali věřící v Ježíše Krista. On věřil v Hospodina podle vzoru svých předků. Aby změnil postoj, k tomu musel být nejdřív Kristem zastaven a řekli bychom „zlomen“, aby i on v Ježíše uvěřil. Ale ten zázrak se stal a na cestě do Damašku mu Ježíš zastoupil cestu a dal se mu poznat. Srazil ho z koně a promluvil k němu. To ho změnilo… Proto Pavel teď už dobře věděl, že uvěřit v Ježíše Krista je dílo samotného Pána, že nikdo neopouští staré cesty lehce, pokud by ho k tomu nepřivedlo oslovení ze strany Ježíše Krista. Nebo dokonce pokud nedojde přímo k setkání se vzkříšeným Pánem.
Míváme poněkud dětinské a trochu iluzorní přání. Chtěli bychom vidět Pána Boha při díle. Chtěli bychom být svědky jeho působení. Ovšem, když nám to Pán Bůh dá vidět, tak to přehlédneme často jako ten lán obilí… – Kolik lidí už Bůh přivedl během staletí do různých církvi? Kolik lidí Pán Bůh přivedl i do tohoto sboru? To by mohli říct lépe ti takzvaně služebně starší mezi námi. Ale i my ostatní, kteří jsme zde jenom krátce, už můžeme vidět plody Božího jednání v podobě nově přistoupilích. Avšak, radujeme se z toho, že jsme svědky zázraků? Nevím… Nechme tuto otázku zatím znít i dále. Odpověď si budeme hledat každý sám pro sebe.
Jinak ovšem reaguje apoštol Pavel. Vzdává díky Bohu za nové ratolesti na vinném kmeni – na kmeni, kterým je sám Ježíš Kristus.
Pavel doslova píše: „Vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás za všechny.“
Těmito slovy je řečeno také hodně. Vzdává díky „svému Bohu“. To znamená, děkuje tomu samému Bohu, který byI i předtím tím jeho Bohem. To jest, děkuje tomu Bohu, který byl i Bohem jeho otců i praotců. A když řekneme praotců, tak už myslíme ne jenom na Davida a Šalamouna, ale jdeme ještě dál – až k Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi. A k tomuto Panovníkovi se nyní obrací Pavel na modlitbách. A jemu samému děkuje za tu první skupinu křesťanů v Římě. Ano, tomu samému, protože ten Bůh je jenom jeden!
Hospodin založil svůj lid – a později tento lid zachránil z egyptského otroctví. Pak ho vedl dál, až ho přivedl do nové země, do země zaslíbené. A právě tento Bůh se teď zjevil v Mesiáši v Ježíši Kristu narozeném v Betlémě.
Proto může apoštol s takovým klidem napsat, že děkuje „svému Bohu“. Pavel už to dobře ví, už tomu dobře rozumí. Je jenom jeden Bůh. Není Bůh starozákonní a proti němu nějaký jiný, lepší Bůh novozákonní! My oba, lid do seslání Mesiáše i lid Kristův, máme jenom jednoho Otce v nebesích, jednoho společného Otce. My oba, oba tábory. I Židé, kteří se houpavě modlí u Zdi nářků, i my křesťané – evangelíci, katolíci, pravoslavní a další denominace.
A co se týká těch zmíněných modliteb za římskou skupinu, tak vyniká jedna věc. Pavel prosí, aby už směl, pokud to bude Boží vůle, navštívit tyto nově povolané osobně. Chce je však nejen pozdravit. „Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar, a tak vás posílil“. To je hlavní důvod jeho touhy po setkání: sdílení, posílení.
Známe setkání různá. Filatelisté, šachisté, zahrádkáři, skauti a bezpočet dalších. Určitě mají svůj význam a smysl. Jsou to skupiny, ve kterých lidé nachází takzvané spřízněné duše. A to je dobře. Něco je spojuje, potěšuje.
Ale setkání křesťanů je v něčem jiné, výjimečné. Má rovinu duchovní. Scházíme se jako lidé z masa a kostí. To je jasné, o tom není pochyb. Ale scházíme se jako věřící, jako lid Kristův. A to činí z našich setkání místo, kde se „nebe dotýká země“.
Takovou obecnou formulaci jsme určitě slyšeli vícekrát. Používá se i pro vyjádření myšlenky inspirace u umělců. Někdy skladatel nebo malíř pod dotekem můzy překonává sám sebe. Je inspirován. Tvůrčí duch mu vdechne nový nápad… Pojem inspirace je z latinského slova inspiró, vdechovat. Už i tady u tvořivého aktu mluvíme o vlivu sfér, které jsou nad námi.
A jak je to v křesťanství?
My všichni jednotlivě můžeme i v soukromí vědět o Boží blízkosti, o působení Ducha svatého. Duch svatý je Spiritus Sanctus. A tento Duch svatý, tento Spiritus Sanctus, nás také inspiruje, také nám vdechuje něco shůry. Jen ne nový hudební nápad či nový verš básně, ale přímo něco z Božího majestátu…
A ještě jiný pohled se nám otevírá při setkání ve společenství věřících… „Jste duchovní stavbou“, vysvětluje apoštol Pavel… „V Kristu je celá stavba pevně spojená a roste v chrám posvěcený v Pánu.. V Něm jste i vy budování v duchovní příbytek Boží“. /Ef 2,20nn./
Příbytek Boží a Boží přítomnost /šekina/ – to je veliké téma, které se táhne celou Biblí.
Boží přítomnost bývala s Božím lidem za Mojžíše, ve stánku setkávání nebo v arše úmluvy. A také tato Boží přítomnost viditelně šla s táborem Izraelitů během putování pouští… A jak jsme četli v úvodu, ukázala se v chrámě v Jeruzalémě za krále Šalamouna. – Vždy to byl veliký div, který budil svatý úžas či přímo posvátnou hrůzu. /Mysterium tremendum./
Nyní prvním sborům píše apoštol Pavel, že v Ježíši Kristu jsou oni budování v duchovní příbytek, v chrám Boží. – A nám to říká, že je nutné, počítat s tím, že když přicházíme do sboru, do duchovního příbytku Božího, že se s Božím působením budeme setkávat. Vždyť my ani dnes a tady nejsme sami. Všude, kde kážeme Ježíše Krista, je přítomen i On, Ježíš, Vzkříšený Pán. /“Nikdo neřekne: Ježíš je Pán, leč v Duchu svatém.“ 1 K 12,3./… A také velmi dobře známe to Ježíšovo slovo, že „kde se dva nebo tři setkávají v Jeho jménu, On je uprostřed.“
Ovšem Pavel dodává ještě další věc. Touží přijít do římské skupiny křesťanů, „aby s nimi mohl sdílet jeden z darů, které dostal.“ Jeden z darů Ducha svatého. Zde Pavel není konkrétní. My se můžeme jenom dohadovat, co asi myslí, jaký dar má na mysli. Dar uzdravování? Nebo myslí na jazyky, kterými se promlouvá v duchovním vytržení? Anebo myslí na proroctví? Nebo že by uvažoval o daru vyučování?… Nevíme. Možností je mnoho. Ale to, že nevíme, nás nemusí skličovat. Jde o to, k čemu to jeho setkání je.
Pavlův motiv je jednoduchý, prostý. Píše: „Rád bych se s vámi sdílel s některým z darů Ducha svatého, abych vás posílil“. To je důležité slovo. Křesťané v hlavním městě říše jsou obklopeni různými a vskutku mnohými kulty. A nad tím vším bdí „oko velkého bratra“, dozor císaře a jeho donašečů a nohsledů.
V Římě a vůbec v celé římské říši si lidé žijí, dá se říci, jak chtějí. Ale svobodu ve věcech vyznání mají jenom tehdy, když se klanějí císaři jako bohu… Někomu to problémy nedělá. A nikdy ani nedělalo. Ani v době na začátku našeho letopočtu a ani později, například za Hitlera nebo za minulého režimu. Avšak stejně jako se věřící Židé císaři či jiné modle klanět nedokáží. nedovedou si to představit ani první křesťané. To však přináší velké riziko. Znamená to, že skupina Ježíšových učedníků v Římě je ohrožená, je v nebezpečí. Odmítat uctívat císaře jako boha se rovná, stavět se proti císaři, být nepřítelem říše. A tady už jde o život!
To Pavel ví. /A podle tradice se i on sám stal jedním z mnoha obětí vládnoucího šílenství./ Proto tuto skupinu věřících v Ježíše Krista touží posílit duchovními dary… Chce, aby byli vyzbrojeni do budoucnosti, která je vždy nejistá, ale která v byla v rané církvi ještě těžší a mnohem nebezpečnější… O tom, že „církev apoštolská“ procházela pronásledováním a často i velkým utrpením a že mnozí umírali jako mučedníci / martyři/, o tom nemusíme mluvit.
My dnes vnějšího nepřítele nemáme. Ale i naše budoucnost, i v dobách vnějšího míru, bývá nejistá. Proto i my potřebujeme, být posílení duchovními dary, dary Ducha svatého.
Napadne nás, nechybí nám někdo jako je apoštol Pavel? Jak bychom mohli být posílení, kdo nás posílí?
Apoštol Pavel se chtěl sdílet s jedním z darů, které dostal od Ducha svatého. Pavel zde není… – Ale ten, kdo obdarovává svými dary, ten nechybí. /Ef 4,8: „Proto je řečeno: Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.“/ V příbytku Božím budovaném z lidí jehož centrem je Vzkříšený Pán, je přítomná i moc Ducha svatého.
Dary Ducha svatého můžeme v dění nového lidu přijímat vždy. K tomu jsme také zváni. Tak je psáno /Sk 2,38/: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchu a přijmete dar Ducha svatého.“ – Ne, Pavel není. Ale sdílení s dary Ducha svatého trvá dál. Stejně jako radost z nových výhonků na stromu života.
Amen.
Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že nám jako největší dar dáváš moc odpuštění a moc nového věku – že nám dáváš sám sebe. Děkujeme, že svou přítomností chceš měnit svět i nás. Amen.