Jakub o trpělivosti. /Text: Jk 5,7-11. Čtení: Jób 1,1-2,10./
Jakub mluví o trpělivosti. Je to téma důležité a stále aktuální. Trpělivost potřebujeme ve všem, co prožíváme. Platí to pro nás, když procházíme nějakou nemoci, platí to pro lidi, kteří zápasí s finanční nouzí.
Trpělivost potřebujeme vždy a všude. Ve vztahu v rodinách, mezi partnery, při výchově dětí, či později při provázení děti v období jejich hledání práce, hledání smyslu života, uplatnění a podobně.
Trpělivost potřebujeme i ve vztazích ve sboru. K tomu Jakub promluví bez obalu, přímo. Píše: „Nestěžujte si jeden na druhého, abyste nebyli odsouzeni. Hle Soudce stojí přede dveřmi. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce. Vždyť příchod Páně je blízko.“
Příchod Páně je blízko… Tento důraz nesmíme přehlédnout. Jakub píše s pohledem na brzký příchod Ježíše Krista. Nám to dnes už tak naléhavě nezní. 2000 let uplynulo od času prvních křesťanů a nic se neděje, říkáme si. Je to pravda, čas pro nás, čas v našem horizontu a čas tak, jak tomu je u Boha, je jistě jiný. Ale známe varování Pána Ježíše Krista. Ježíš říká: „ Buďte bdělí, modlete se, neboť nevíte, kdy ta hodina nastane… Ten den přijde jako zloděj v noci“.
Není našim naším zvykem, navzájem se strašit. A nechci, aby to tak vyznělo ani teď. Jenom při myšlenkách o trpělivosti si podle Jakuba máme připomínat i výhled k Božímu zaslíbení a k Božím záměrům. Jakub nezapomíná na zkoušky, kterými procházíme v této pozemské existenci. Ale ani v malých věcech a ani ve velkých náporech nemáme zapomínat na cíl našeho snažení. Tím cílem je setkání se vzkříšeným Pánem. Proto Jakub píše: „Buďte buďte trpěliví až do příchodu Páně“.
Jakub také nestraší. Jen své čtenáře povzbuzuje k vytrvalosti, ke statečnosti. Za příklad všem dává někoho, kdo obstál v těžkých zkouškách. Jsou to proroci, kteří bývali pronásledování a dokonce i vražděni, když vyřizovali Boží slovo. Boží poselství bývalo někdy tvrdé a někdy navíc spojené s ohlašováním trestu. – To pochopitelně vyvolávalo nenávist. Avšak oni nemohli jinak. Bůh jim kladl na srdce své slovo a oni ho museli nést dál.
Jakub dál píše: „Hle, blahoslavíme ty, kteří vytrvali. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte k čemu ho Pán nakonec přivedl.“
Jób, to je symbol trpitele. Ale ne jenom jako smutný případ někoho, kdo si nechá, jak praví úsloví, na hlavě štípat dříví. Jób je také muž boje i naděje. A muž víry.
Základní body jeho příběhu asi známe všichni. Začátek připomíná staroperské mýty a legendy. Ale to teď nechme stranou. Bůh dovolí satanovi, aby zkoušel Jobovu víru. Přicházejí rány a pohromy. Nejdřív Jóba postihne ztráta dobytku, ztráta všech stád. Pak ztráta úrody. Nakonec vichřice povalí dům, ve kterém jsou shromáždění všichni Jóbovi potomci, synové i dcery. Nezbude mu nic. Jób padne k zemi. Klaní se před Bohem a řekne: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal. Jméno Hospodinovo budiž požehnáno“… Už to by stačilo, abychom měli o čem přemýšlet. Případně, abychom se zamysleli, jak bychom reagovali my. /Nebudu tipovat, asi všichni víme své./
Jenže tím vším ještě pro statečného Jóba zkoušky nekončí. Satan je záludný. Namítá, že kdyby Jób přišel o zdraví, hned by obrátil a jistě by Bohu zlořečil.
Bůh dovolí zkoušet svého věrného vyznavače i v této oblasti, v oblasti jeho fyzického zdraví. Jóbovo tělo je pokryto hnisající mi vředy. – Mám se ptát, jak bychom reagovali my? Asi není potřeba.
A co Jób? Ten vzal střep, aby se mohl škrábat a sedl si do popela. Nemá žádný majetek, nemá děti, nemá zdraví. Má jenom vředy od hlavy až k patě. Jo, pravda, má ještě ženu. Ještě není úplně sám. Jenže – jak se to vezme. Jeho žena tam někde je, ale při něm v jeho bolesti nestojí. Naopak. Říká: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři!“ Jób odpoví: „Mluvíš jako nějaká bláznivá žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“
Jóba nepodpoří ani jeho žena a ani jeho přátelé. Přijdou za ním, aby byli spolu s ním v jeho trápení. Ne, že by mu chtěli ublížit, ale dělo se tak. Problém je, že mají, jak se říká, v hlavě naflokováno jedno úděsné náboženské schéma. A to mu neustále opakuji. Tím ho moří a ještě víc ubíjejí… „Přiznej svůj hřích, Bůh přeci netrestá bezdůvodně“.
Karma je zdarma. A třeba se nám opravdu něco vrací, třeba je pravdou, že mnoho situací jsme si v minulosti připravili my sami. – Co si navaříš, to jsi také sníš!… Ale není pravdou, že každá nemoc či postižení je trestem za naše hříchy. Toto kruté a nelidské pojetí vyvrací i sám Ježíš Kristus. Děje se tak v situaci, když mluví o tragédii v Siloe, kde padla věž a zabila 18 lidí.
Takovému myšlení se brání i Jób. V polemice se svými věřícími přáteli, která zabere plných 35 kapitol, se znovu a znovu brání a chce jediné. Touží po setkání s Bohem, touží po tom, aby Hospodin sám vnesl světlo do těch jeho strašných bolestivých chmur. Tak Jób bojuje. Nevzdává se a doufá. Doufá, že se Pán ozve, že protrhne mlčení. Nevzdává se a neztrácí naději. /A víme, že ho Bůh nakonec vyslyšel a promluvil. A vše mu bohatě nahradil!/
„Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově“, píše Jakub a chce tím říct jedno. Jób ze všech sil a i v tak bolestné situaci dokázal vyhlížet k Hospodinu. A tento výhled ani na chvíli neopustil. V tom by i ti věřící ve sboru měli vidět vodítko… Nejsou obsypání vředy od hlavy až k patě, nepřišli od prvního do posledního o všechny členy svých rodin. A mají ve sboru sestry a bratry. – Tak proč ztrácejí trpělivost? Proč si stěžují jeden na druhého? Čeho tak hrozného by se mohli dopouštět proti těm stěžovatelům lidé ve sboru?
Ve Skutcích v šesté kapitole čteme, že si v jednu chvíli křesťané, kteří vyrostli mezi Řeky, začali stěžovat na bratry ze židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. – To jistě nebylo správné. Ale nešlo také o nic nepřekonatelného. Bratři se poradili a určili pomocníky pro službu u stolu. Těm pomocníkům se říkalo „diakoni“. Tak vznikla i naše Diakonie. Pracují v ní pomocníci ve službě církve potřebným.
Čeho tak hrozného se dopouštěli někteří, že to vyvolávalo neklid a stížnosti? Jistě se věci dají řešit. Ale tak to s námi bývá. – Když na něco čekáme dlouho, znervózníme a často nám pak vadí drobnosti. Je to normální, ale nemáme si to omlouvat či schvalovat. V Bibli máme mnoho rad a napomenutí k dobrému, bratrskému soužití. Možná ta nejpodstatnější je právě zde u Jakuba.
Kromě Jakuba v Bibli čteme: Mějte lásku, jedni k druhým… Mějte druhého za přednějšího sebe… Miluji svého bližního jako sám sebe a pod. – Všechny tyto výzvy by mohly zůstat jenom jako nějaké krásné heslo, jako poučka. Ovšem při pohledu na ty dveře, jak píše Jakub, za kterými stojí Soudce, při pohledu na dveře, které se kdykoliv můžou otevřít a může vstoupit Pán církve Ježíš Kristus, vnímáme naše spory /žabomyší války/ jinak. – Jako malicherné a nedůležité. Proč?
Protože víme, že ve sboru všichni čekáme na toho, kdo nám odpustil hříchy. A že všichni společně – a dokonce i společně s celou církvi – voláme: „Přijď, Pane Ježíši!“… Tak proč se zlobit kvůli hloupostem? Vždyť příchod Páně je blízko. A Pán, živý vzkříšený Ježíš, nám dá sílu i pro naše čekání, které není marné. Na to myslí i Jakub.
„Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově. A víte, k čemu ho Pán nakonec přivedl. Vždyť Pán je plný slitování a soucitu.“ Amen .