Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží, dar a společenství Ducha svatého se všemi námi! Amen.
Introit: Ježíš Kristus říká: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Mt 11,28
Píseň 135 Slavit budu Pána svého
Modlitba: Pane Bože, děkujeme za dnešní nedělní ráno, za tento zvláštní den, který nám dáváš k odpočinku a načerpání duchovní posily. Děkujeme za bibli, za slovo života, které odtud zaznívá. Děkujeme za společenství církve, ve kterém se s tebou a s tvým slovem setkáváme. Pane, někdy si toho nevážíme, někdy nedoceňujeme, co nám chceš sdělit. Někdy si slyšení tvého slova kazíme svou nespokojeností s tím, co vše nám nevyhovuje, nespokojeností s tím, jak cítíme nedostatek pozornosti vůči svým trápením a otázkám vyřčeným i nevyřčeným. Někdy o své společenství víry nepečujeme, nepřispíváme k němu svým zájmem, svou empatií, a přitom na každém z nás záleží, zda také prostřednictvím tohoto našeho společenství se příchozím i nám samým otevře tvé slovo života, tvoje náruč, tvůj Duch a tvá naděje. Pane, smiluj se nad námi, měj s námi trpělivost, promlouvej k nám a požehnej nám. Amen.
Čtení: Ex 20,1-17
Píseň 585 Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli
Text: Mt 23, 1-12
Kázání: Ježíš Kristus je ztělesněná láska. Přítel hříšníků. A přece někdy pronese dosti ostrá, kritická slova. Jak se nám poslouchají? Možná docela dobře. Řekneme si, že přece nemíří na nás. Jde o zákoníky a farizeje. Je tak snadné uhnout. Přesměrovat kritiku na jiné. Odrazit slova mířící do svědomí. Tak čtu Ježíšova slova o tom, jak si zákoníci a farizeové prodlužují třásně na modlitebním šálu, a říkám si: vida, to je zrovna to samé, co dělají někteří mí kolegové faráři a farářky. Všiml jsem si, jak si prodlužují, zvětšují, a dokonce zdobí tabulky na talárech. Taky jste si toho všimli? Je to taková móda posledních let. Není to marnivost? Ale to já nedělám!
Je snadné unikat před naléhavostí evangelia. A je na každém z nás, zda si dokážeme připustit, že ta slova v nějakém smyslu mohou mířit i na nás. Neprodlužuji si třásně ani tabulky, opravdu netoužím po tom, aby mi lidé na ulici říkali „Mistře“. Ale musím se sám sebe ptát: co mně dělá dobře? Nebo asi přesněji: o jakou pozornost si říkám? Čím sám sobě dodávám na vážnosti? Aby bylo jasno: nějaké ocenění potřebuje každý z nás, na tom není nic špatného. Ale říkat si o úctu a vážnost, kde k nim není skutečný důvod, je trapné. Je přece třeba nechat na druhých, ať sami posoudí, jak a v čem si nás váží a nás oceňují.
Co na mne však skutečně doléhá, v čem mne Ježíšova slova zasahují na citlivém místě, je tahle jeho věta: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.“ Tak vůči tomuto slovu se nechci obrnit hroší kůží, odrážet je, že se týkají někoho jiného. Strašně nerad bych totiž dělal něco podobného. Nakládat na druhého břemeno, které sám nenesu ani nést nehodlám. Vždyť každý nese dost svých těžkostí! Ještě někomu přitížit! Může se mi to stát? Mohu něco takového dělat a nebýt si toho vědom? Často přece vidíme chyby u druhých a vůči svým jsme slepí. Vybavuje se mi slovo Ježíšovo o třísce a břevnu v oku…
Co by mohlo být takovým břemenem? Co by tím mohlo být u zákoníků a farizeů? A co by tím břemenem, které nakládám na druhé, mohlo být v mém případě?
Domnívám se, že těmito břemeny, o kterých mluví Ježíš, jsou očekávání, nároky a požadavky, které vznášíme s autoritou podepřenou odkazem na Boha, na jeho slovo, jeho zákon, a klademe je na druhé bez ohledu na jejich životní situaci odlišnou od té naší, bez ohledu na jejich životní podmínky, schopnosti a síly. Tedy bez pochopení a bez empatie. Takhle tomu rozumím, zvláště když vidím, jak i na jiných místech v evangeliích je pro Ježíše u mnohých farizeů a zákoníků tím nejzávažnějším problémem tvrdost jejich srdcí. Chci tedy slyšet Ježíšova slova pro sebe se vší vážností. Mám si dávat pozor, aby mé srdce nebylo kamenné, aby nebylo bez soucitu. Abych na druhé ve jménu Božím nenakládal břemena, která sám nenesu.
Ostře kritický, odmítavý je Ježíš vůči zákoníkům a farizeům. A přece zároveň řekne: „Čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou!“ Jak tomu mám rozumět? Zákoníci a farizeové hodně mluví o Zákonu. O Zákonu Mojžíšově, což je pro nás součást Starého zákona, je to 5 knih Mojžíšových. Proto jsem taky jako první čtení vybral Desatero, tedy část tohoto Zákona. Ať ho také slyšíme. Zákoníci hojně citují Zákon, citují bibli. A proto Ježíš řekne: Poslouchejte je! Zákon je dobrý, ta slova jsou dobrá, slyšte je, přijměte je, zachovávejte je, řiďte se jimi. Ale pozor – jinak, než jak to činí zákoníci a farizeové. V čem je ten rozdíl?
Zákoníci a farizeové předkládají Zákon jako nárok, jako povinnost, jako nástroj odsudků, které vedou k tomu, že je člověk vyloučen bez milosti ze společenství s Bohem i s lidmi. Ty špatný! Sami však tohle břemeno vyloučení nenesou, nesdílejí, protože samy sebe považují za čisté, bohumilé, přijaté.
Slyšte slovo Zákona, slovo bible, říká Ježíš, berte je vážně, zachovávejte je, čiňte je, ale nakládejte s nimi jinak, než jak to činí zákoníci. V čem je ten rozdíl? Ježíš říká: „Vy si nedávejte říkat Mistře: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno Otec: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat Učiteli, váš učitel je jeden, Kristus.“ V tom je ten rozdíl.
Zákon, biblické slovo nemusí být břemenem. Může být slovem života. To je dokonce jeho nejvlastnější, nejpůvodnější určení a smysl. Nebýt břemenem. Být slovem života. Jenže takovým slovem se může stát jen za těchto podmínek:
Jestliže mu nasloucháme s tím, že jeho autorem, původcem, zákonodárcem je nebeský Otec, který nás má rád.
Jestliže jediným Mistrem, učitelem a vykladačem zákona je pro nás Ježíš Kristus, který za nás zemřel a pro nás byl vzkříšen, který nás přijímá, nám odpouští a přeje nám vrchovatý dar svého Ducha.
Jestliže my jsme sourozenci, kteří se vzájemně nesoudí a nesrážejí, nýbrž se vzájemně podpírají, jeden druhého chápe v jeho jedinečné situaci, jeden druhého nese a ohleduplně doprovází.
Pane Bože, provázej nás svým slovem, usměrňuj nás, povzbuzuj, buď se všemi, kdo pod svými břemeny klesají a tíži našich obav a starostí nadlehči svým požehnáním a lidskou solidaritou. Amen.
Píseň 399 Učiň mne, Pane nástrojem
Ohlášky
Přímluvná modlitba (presbyter) + Otče náš
Poslání: Ga 6,2-5.9-10
Požehnání
Píseň 408 Král věčný nás požehnej