Pyšní a pokorní. ./ Text: 1Pt 5,5c-11/
/Čt: 1M2,4b-9/
„Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“
Při těchto slovech máme hned na mysli otázku : kdo je pyšný, kdo je pokorný? A co je pýcha co je pokora?
Když ap. Petr píše svůj dopis, tak uvádí toto slovo jako citát z knihy Přísloví. Tam jsou ti pyšní nazváni posměvači. Někdo však může dnes říci: Posměvači – ani nevím, jestli ještě dnes takoví existují… Spíše vidíme kolem sebe lidi lhostejné, lidi, kteří o Boha a Boží věci nemají vůbec zájem. Proč by se měli tedy posmívat?
Když ovšem s někým mluvíme, zjišťujeme trochu jiné souvislosti. Opět a opět slyšíme: Nikdo mi nepomůže – ani Bůh ne- Co si neudělám, to nemám…- Tímto postojem lidé chtějí vyjádřit, že Bůh buď není anebo /kdyby byl/ stejně nemá zájem o naše problémy a těžkosti. K čemu je tedy dobrý?
Jenomže pravda je jiná.
Bůh stvořil zemi a na zemi všechno zelené – rostliny, stromy a také živočichy, na souši i ve vodě, a viděl, že všechno, co učinil, bylo dobré. Na konci svého stvořitelského díla stvořil Bůh člověka, aby byl jeho obrazem Muže a ženu stvořil a požehnal jim slovy: Ploďte a množte se a naplňte zemi.
O všem, co Bůh učinil, je v bibli řečeno: „I viděl Bůh, že to bylo dobré“ – A člověku je vše to dobré dáno k dispozici.
Člověk má být pánem nad celou zemí a má ji obdělávat a střežit. Dokonce čteme, že člověku není dána nějaká málo příznivá oblast k žití /někde v Ohňové zemi/, ale to nejlepší z nejlepšího. Přímo zahrada Eden, kde je vše v rovnováze, v harmonii.
Všechno stojí pod Božím požehnáním. I živý svět, i lidský rod. Vše má svůj systém, svůj řád. Tímto je v Písmu zdůrazněno, že hmotný svět není dílem nějakých nižších bohů či polobohů /nedouků/ – ale že vše vzešlo z ruky jediného Boha – milosrdného nebeského Otce… A člověk zde na zemi není za trest, jak se říká, ale že je na zemi z vůle Boží a ta vůle Boží je také dobrá…
Pokud máme o nějakém trestu uvažovat, tak smíme myslet jen na vyhnání „z ráje“, ze zahrady Eden. To byl trest za neposlušnost, které se člověk dopustil tím, že jedl ze stromu poznání dobrého a zlého /že sáhnul po zlém/.Ale ani tento trest, totiž ta tzv. porušenost a ztráta vztahu s Bohem, není trestem škodolibým a věčným.
Bůh povolává Abrahama a vytváří svůj lid, který opět o svém Stvořiteli ví. A později Bůh posílá Mesiáše, Ježíše Krista, aby se každý na světě mohl v Kristu setkat s Boží láskou a s boží mocí.
Každý je zván a není nikoho, kdo by byl z tohoto pozvání vyloučen. Každému chce být Bůh ne strašidlem či nepřítelem, ale Bohem, který žehná a dává. Chce dávat i těm, kdo si stěžují a říkají to svoje:“Nikdo mi nedá“….
Bůh dává déšť a sluneční svit – aby příroda mohla žít. Vždyť jaro, léto, podzim, zima – to vše je Boží pořádek. Všechno má svoje zákonitosti a člověk je smí využívat pro život, pro vlastní obživu. Když ovšem v nějaké válce nebo v honbě za ziskem lidé vykácejí lesy, z krajiny se stává suchá polopoušť. Vždyť to víme: bez lesů neprší a bez vody nic neroste. Člověk má od Boha rozum /a dnes i techniku a zkušenosti/, aby mohl svoje přírodní podmínky chránit. Jak to dělá – to je jiná otázka. A přesto, že lidé mnohé věci ničí, a i přes to, že lidí často nechtějí slyšet o Stvořiteli – Bůh dává lidem šanci a čas, aby mohli to jeho dílo rozumně udržovat. Ve své trpělivosti a lásce nechává Bůh „svítit na dobré i zlé“.
A i v tom se projevuje Boží dobrota. Bůh stále lidi k sobě zve. Ze všech církví a ze všech sborů a také z celého zázraku stvoření stále zní ten hlas – „pojďte ke mně všichni“…
Kristův lid neustává připomínat Boží touhu, aby lidé byli zase Jeho dětmi. Na prvním ,místě platí, že Bůh přichází za lidmi! To Bůh je chce přivézt k sobě, my jenom hledáme, jak být s touto Jeho vůlí v souladu!
Jenže je stále mnoho těch, kdo si myslí, že Bůh je chce omezovat. Je stále mnoho těch, kteří jsou namyšleni na svoji samostatnost. Chtějí všechno udělat sami. Neptají se. co je dobré pro přírodu, neptají se, co je dobré a moudré pro ně osobně. Zakládají si na sobě – jsou pyšní.¨
Ale Bůh se staví proti pyšným. Staví se proto nim, protože je chce zastavit a přivést k poznání Jeho péče a Jeho darů. Tím největším darem je milost. /„Pokorným dává milost“, četli jsme ve v.5./
Tomu slovu dobře rozumíme. Milost je odpuštění. – V životě se dopustíme mnohých omylů a chyb, někdy se také stává, že mnohým lidem ublížíme. Ale když nás Bůh osloví a my poznáme svoji bídu – stydíme se a činíme pokání. Říkáme:“Už ne, Hospodine, už nechci žít jako dřív, odpusť“.A Bůh přijímá pokání. A jedná s námi bez seznamu dřívějších chyb! – Bůh odpustil i Saulovi, který pronásledoval křesťany… A odpustí i nám a každému, kdo je schopen přiznat svoje pády a omyly.
Ale to odpuštění zároveň znamená i přijetí do Boží péče. – A to je ten základní rozdíl mezi pýchou a pokorou. – Pokorný člověk ví, že nestačí na všechno jenom sám. Pokorný člověk také ví, že nemusí být na všechno sám. /Ba že na nic není sám./ „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží“, píše Petr.
Co všechno nás tíží, není těžké uhodnout. Strach o děti, obavy z nemoci, ze smrti, nejistota z budoucnosti, existenční starosti, pocit osamění… – Jedno břemeno vedle druhého. Náklad, který je někdy nad naše síly! – Ale proč bychom pod tím měli klesat? – Všechno to vložte na Boha, předejte mu to, On chce dát motor vozu našeho života. Jemu záleží na vás!
Bůh se nám právě tím projevuje jako Otec, že odnímá naše těžkosti, abychom na cestě nekleli. Dělá to, co děláme i my. když děti už nemohou.
Jakou starost či bolest nosí na svých bedrech každý z nás – to dost často před svými bližními skrýváme. /Není to vždy rozumné, ale dělá nám potíže odhalit se, svěřit se./
Před Bohem se však nemusíme ostýchat. Vždyť On poslal svého Syna Ježíše Krista proto, abychom se vším za ním mohli přijít. – „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinutí“, řekl Ježíš Kristus. A ježíš věděl, co to je – vše odevzdat Bohu.Ježíš vydal Bohu Otci celý svůj život, celé své bytí. I v té poslední chvíli – na kříži – se plně spolehl na Boha“ „Otče, do tvých rukou poroučím ducha svého.“
Pro toto plné vydání Bůh ochránil Ježíše a vyvedl ho z hrobu a ze smrti – až k sobě!
To byla pokora, co vedlo Ježíše k ochotě a odvaze, vždy hledat ne svou, ale Boží vůli! A je to stále tatáž pokora, se kterou Ježíš Kristus klepe na lidská srdce a se kterou říká:“Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“… Ježíš, který po svém vzkříšení má moc na nebi i na zemi, bez hluku a bez fanfár probouzí lidi ze spánku a odhaluje jim vlastní pýchu, se kterou se vzdalovali Bohu.
Ježíš stojí u dveří a klepe. Tomu, kdo zaslechne a otevře, mění potom Duch svatý celou bytost. Najednou vidíme, jak jsme byli popleteni. zakládali jsme si na sobě a vůbec jsme netušili, že jsme pyšní na svoje umírání! /Na odříznutí od kmene života!/
Ta změna, kterou v nás moc Ježíše působí, není samozřejmě ze dne na den. Jsme v Boží škole a Duch svatý nás stále učí. Ale už víme – i když zdaleka nejsme na konci – už víme, že se nemusíme stresovat.. . Máme právo všechno odevzdat Bohu – i tělo i duši i ducha. To jest naše obavy o zdraví, o peníze, o děti či o své blízké – i náš strach ze smrti. Protože Bůh pečuje o své stvoření a vede nás a pomáhá nám. Dává nám sílu do různých zápasů a říká:“Neboj se, jsem s tebou!…Říká nám to do našich skrytých zápasů, které si chceme nechat pro sebe, ale říká nám to i do zápasů veřejných, do kterých někdy vede – když jde o záchranu druhých lidí nebo o ochranu přírody.
Bůh je s námi se svojí radou i se svojí mocí. – neboť mu na nás záleží.
Dává nám poznat svoji vůli v nových situacích. Pýcha říká:“Já sám, mně nikdo radit nemusí!
Ale pokora se spokojí s něčím jiným. Pokora říká:“Otče, odejmi tento kalich ode mne, ale ne jak já chci, ale tvoje vůle se staň!
Ne všechno je lehké v životě učedníka Ježíše Krista. Avšak do každého rozhodování opět zní Boží hlas – tak jak to máme i dnes před sebou. To Boží slovo nás vyzývá:“Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas!“ Amen