Vy jste sůl země. /Mt 5,13/
Když slyšíme, že bychom měli být solí země, v první chvíli nás napadne, že zase dostáváme nějaký úkol. Ale žádné strachy. Pán Ježíš si pro nás nevymyslel nové břemeno. On nás chce potěšit a povzbudit. Vždyť On neříká: „Musíte být solí , snažte se.“ On říká: „Vy jsten sůl země.“
Není to tedy nová povinnost. Je to obraz pro vyjádření důležitosti našeho života. Být solí země je dar, kterého se dostalo každému, kdo se vydal na cestu za Ježíšem. Je to požehnání a zaslíbení. – Ale smíme si ho tak snadno přivlastnit? Jsme těch slov vůbec hodni?
Solí země nazval Pán Ježíš své učedníky. A ti určitě nebyli bez chyb a bez hříchů. Byli to obyčejní lidé jako my. Ani příliš vzdělaní ani příliš zbožní. Z jejich Mistra a Pána vyzařovalo milosrdenství a láska… A co vidíme při nich? Můžeme říci, jsou nám téměř ve všem podobní.
Neustále vystupuje na povrch jejich sobectví a pýcha a malověrnost. A přesto právě v nich vidí Ježíš naději pro tento svět. Nazývá je solí – tedy něčím potřebným, nenahraditelným.
Jak se z nich ta sůl stala? proč právě oni by měli být tak důležití?
Jejich zvláštnost je v jedné jediné věci: v tom, že se vydali za Ježíšem. Něco očekávají, po něčem touží. Nesmířili se s nespravedlností tohoto světa, jsou hladoví po něčem lepším. Po čistějších a upřímnějších vztazích mezi lidmi i vůči Bohu.
Někdo může říci: „A co je na tom zvláštního? Každý člověk přece chce být lepší“
Ale tito lidé už vědí, že tato změna nevyjde z nic samotných. Oni věří, že se mohou změnit díky Ježíši Kristu. A v tom je jejich cena! Takoví lidé jsou – jako ta sůl – nad zlato vzácnější!… Takové lidi Bůh hledá. Lidi hříšné, ale přitom otevřené, lidi chybující, ale toužící po změně.
Ježíš ví, že takových je kolem něj víc, ale že si většinou připadají zbyteční. Svému životu a své víře nepřikládají žádnou váhu. Vždyť co takoví obyčejní lidé zmůžou? Copak v tomto světě nevládne síla, peníze a ostré lokty?
Když je Ježíš podíval na své posluchače, když se podíval do očí všem těm malým a slabým, kteří v něm zahlédli poslední naději svého života, řekl jim: „Přátelé, už dost bědování. Jestli věříte, že vám Bůh chce pomoci, jestli toužíte, aby se svět změnil – pak jste ti nejdůležitější na světě. Na vás, ano právě na vás to všechno závisí; vy jste sůl země, právě vás Bůh hledal a našel.“
Asi nás to trochu zaskočilo. Neboť jestliže to Ježíš takto řekl, pak jsme tou solí země i my. – Proč bychom dnes jinak chodili do kostela? … Něco tu čekáme. V našich srdcích je touha po změně. Víme o svých chybách a také víme, že se jich sami nikdy nezbavíme.
Pořád jsme si představovali, že Bůh potřebuje jiné lidi: pevné, silné, odhodlané, obrácené. Ale On řekl: Blahoslavení chudí duchem – blahoslavení- kteří vědí, že na to sami nestačí. Blahoslavení plačící – blahoslavení, kteří se sami za sebe stydí a nehledají naději sami v sobě. Blahoslavení, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti, kteří se nesmířili po zradě a falešnosti a chtějí být jiní. Blahoslavení milosrdní, kteří pomoci snad ani nechtějí, ale pomohou, když si v nějaké těžké situaci představí sami sebe…- Takoví obyčejní a nenápadní lidé jsou největší nadějí tohoto světa. Jestliže se setkají s Ježíšem, jsou jako těsto, do kterého vložili kvas. Právě skrze takové nuly činí Bůh největší zázraky. To znamená i skrze nás.
A to ještě není všechno. Sůl je důležitá, protože dává pokrmům chuť. Už Job si ztěžoval:“Copak se dá jíst bez soli to, co je mdlé? Má snad vaječný bílek nějakou chuť?“ – Lidský život většinou také potřebuje ochutit. Jistě by nikoho z nás nebavilo, kdyby byl život jenom ranní vstávání, pracovní shon, spory v zaměstnání a v rodině a všechna malá i velká trápení, které musíme den co den snášet. Ale stačí, aby někdo vedle nás udělal jenom o kousek víc než musí, stačí pár upřímných slov a život se stane lepším a radostnějším …
Náš život bývá často fádní a bezbarvý jako vaječný bílek. Ale stačí špetka úcta a lásky a věrnosti a život nám začne zase chutnat. Zase začne mít smysl o něco usilovat, nevzdávat se.
Tou špetkou soli, tím kořením radosti a naděje, na které svět čeká a které potřebuje, je víra. Víra, kterou v nás vzbudil Ježíš. Ta ochutí a změní život k nepoznání.
Té soli přitom ani nemusí být mnoho. Většinou stačí jedna lžička do hrnce a špagety chutnají celé rodině. Stačí jednotlivci a má to vliv na jejich široké okolí. Pán Ježíš chce svým slovem o soli povzbudit všechny učedníky, kteří si připadají osamělí v moři světa a pochybují, že by jejich úsilí mohlo mít nějaký smysl. Často se dnes stává, že věřící lidé jsou osamocení nejen ve svém zaměstnání či ve třídě, ale i ve svých rodinách. A přece to není marné. Všude, kde je v domě či v kanceláři aspoň jeden věřící člověk, je na tom místě přítomen Bůh. – Když se žena vrací z kostela domů silnější a statečnější, mnozí muži si toho ani nevšimnou – a přitom se jich dotklo Boží požehnání. Jak smutný by byl tento svět, kdyby v něm nebylo aspoň pár lidí, kteří jsou ochotni ustoupit a nepočítat ztráty! Jak by to dopadlo s našimi národy, kdyby mezi námi nežilo alespoň pár bezejmenných lidí, kteří dovedou odpustit a nechtějí se mstít! – Proto nám Ježíš říká: Vy svou vírou držíte svět na ramenou, i když o tom většinou ani nevíte.