MODLITBA PÁNĚ: Otče náš, který jsi v nebesích

Čtení: L 15,11-24

Text: Mt 6,7-13

Písně: 638/nebo 177/, 627, po kázání – 672, 489.

Když řekneme „Otče náš“, hned víme, že oslovujeme Otce, který není naším biologickým autorem, ale toho, který je za vším, co vidíme kolem sebe – který je původcem všeho!… země, vše živé i neživé, planety galaxie, vesmír – to vše je Jeho dílo.

Ale když řekneme, že tento nebeský Otec je za vším, co tím myslíme?… Je to jako by byl za oponou? Jako nějaký režisér, který vše vymyslel, a teď cepuje své herce?… A co vlastně teď předvádíme? Máme zkoušku nebo generálku? Anebo už jedeme naostro? A když tento nebeský režisér sleduje naše jednání – jak moc zasahuje do našeho života?…

Než se pokusíme o odpověď na tuto otázku, musíme si připomenout, že říkáme v Modlitbě Páně : „Otče náš, který jsi v nebesích“! To znamená, že představa režiséra – stojícího za šálou našeho jeviště – je silně pomocná. Ale snad nám trochu pomůže…

Protože nebe – nebesa – si nedokážeme představit! Už jenom to, co řekne apoštol Petr /2Pt 3,5/: „nebesa již dávno slovem Božím byla učiněna“. .. Jenže nebesa – to není plátno s blikajícími žárovkami nad naší hlavou. Nebesa – to jsou galaxie! Jedna galaxie má 100 miliard hvězd! A podle novějších poznatků je těchto galaxií také asi 100 miliard! – A jak je to s Bohem v této závratné expozici?

Už 16 miliard let se formuje vesmír, galaxie se řítí nesmírnou rychlostí, občas dochází k jejich srážkám… A Bůh? – Bůh je tentýž včera i dnes. A jak čteme v Bibli: „nebesa nebes ho neobsáhnou“!

Je tentýž, ale není nehybný. Tvoří svým slovem. Stvořil i ta nebesa i vše živé – a tvoří dál! A tvoří věci nové i v našem životě, protože k nám také přichází se svým slovem… Neumíme si představit ani nebe ani nebesa, a přesto Boha nazýváme Otče náš nebeský!… Naším úkolem není zjistit, kde bydlí Bůh ani jaký je Jeho dům. Pojem nebe nám říká hlavně to, že Bůh není ani ve stromě, ani v ve zvířeti, ani v měsíci a ani v slunci… Je skrytý, ale všemu dává vznikat a všemu dává cíl a řád. A co se týká nás lidí, to řekne apoštol Pavel bez hádanek: Bůh „všemu dává život, dech i vše ostatní… v Něm žijeme pohybujeme se, jsme!“…

Všemu dává život – to je to podstatné! Proto je náš Otec nebeský, protože On je Duch, který obživuje!

Je velikým tajemstvím, jak se z neživé hmoty mohl vytvořit první zárodek života, živá hmota, a jak se z absolutně nejjednodušší formy této živé hmoty mohla vyvíjet uskupení složitější a složitější – až po po homo sapiens. – Ale je možná ještě větším tajemstvím, jak je možné, že tento nad-konečný Bůh vstupuje do vztahu s námi… Jak to bůh dělá? Nevíme. – proč to dělá? To se můžeme jenom domnívat… Ale výsledek je jeden. Tak jako Pán Bůh zažehne jiskru živé hmoty ve vesmíru, tak podobný zázrak dělá i na zemi s lidmi. Povolání k víře a poslání – to je svým způsobem také takový zázrak, jako když z vesmírné matérie vznikne živý organismus… Adam a Eva a Abraham a proroci – vždy Bůh zasáhne do myšlení lidí a mění jejich životy!… Jak to dělá? Nevíme. Proč to dělá – to se můžeme jenom domnívat! Výsledek je však jeden. A to podobný jako u Ježíše Krista při křtu v Jordánu.

Ježíš se nechal pokřtít. Tu sestoupil na Něj Duch jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“

Ježíš – syn lidský i Syn Boží. To je veliké tajemství víry. A za vším je ten Otec, který tvoří z ničeho nové věci! – A když říkáme nové, tak to znamená, že najednou je tady něco, co tady ještě nebylo!…

A tak je to i s námi. Skrze Krista a z moci Ducha svatého se rodí „nové stvoření“. A proto Boha nazýváme svým Otcem. Protože jsme se i my narodili – pro víru, pro poslání!… Ono „já jsem tě dnes zplodil“ platí i pro nás!

I my jsme měli možná to „dnes“ – tj. den kdy se protrhly mraky a byli jsme zasaženi Božím světlem… Někdy to prodírání se ke světlu je odstartováno přímo od dětství – jindy až ve stáří… Ale vždy je to dar a nové narození! Výsledek je ovšem jeden a týž: poznáváme, že kromě pozemských rodičů máme i Otce v nebi!

Co to pro nás znamená?

Obraz otec – dítě z pozemského světa nám pomůže i teď… Dítě ví, že s otcem se nemusí bát ani tmy ani cizích lidí /ani policajta!/… – Otec ho někdy napomíná, vynadá mu, ale když se bouře přežene, zase je vše, jak má být; zase mu něco dobrého koupí, zase může ven, za kamarády a zase se bude domů vracet jako domů! tj. do bezpečí. Zase ho někdo pohladí povzbudí…

Když je dítě starší, tak se mu někdy napomínání jeví jako neustále omezování, sekýrování. – až dítě zatouží /jako ten marnotratný syn/ po absolutní svobodě… Touží se „trhnout“, vypadnout, neslyšet rady, pokyny a výtky… Touží tak moc, že řekne – jdu do světa. A jde. A otec řekne – běž!… /Anebo neřekne nic a odejde./ – Je to zákonitý proces osamostatňování. – A v tomto období, tam „venku“, si dítě začíná uvědomovat, co má v otci. A co asi nejvíc objevuje? .. – Záštitu, pomoc, jistotu. Může přijímat pomoc – finanční i psychickou.

Platí to i o tom Otci v nebi?

„Marnotratný syn“ neměl cestu k návratu snadnou. Prohýřil peníze – svůj dědičský podíl, dal otci najevo, že se nechce podřizovat jeho režimu. Opustil rodinu i vyznání!…Jak se teď postaví před otce? Jak obstojí před jeho pohledem? Opustil otcovský dům i víru předků – teď jí s prasaty! Je poskvrněný, zavržený!… Co bude dál?

Dál to známe. Dál /aby bylo něco dalšího, co má smysl/ musí přijít pokání! – A syn přemýšlí a říká si v duchu: Půjdu, vrátím se a řeknu: Zhřešil jsem. Nejsem více hoden nazývat se tvým synem!

Jak to vše v sobě rozváží, tak i udělá. – Blíží se k domovu! A umíme si představit, jak má stažený žaludek, jak ho svírá strach…

Co nakonec přijde?

Otec ho zdálky vyhlíží!… To jistě nebyla náhoda, že otec nesedí doma, ale je za vesnicí a pátrá v dálce, jestli se syn náhodou neblíží!… Tak to dělal mockrát. Tak doufal a přál si to od samého začátku synova útěku!… Takový je to otec!… – A takový je i ten náš Otec v nebi!

Nebesa nebes ho neobsáhnou, ale touží po nás, po našem návratu, vyhlíží nás!

Jak moc zasahuje ten nebeský Otec do našeho života?… – Jistě ne křikem, jistě ne rákoskou… Přichází se svojí touhou po nás, se svojí vůli napravovat, léčit lidská srdce, dávat novou budoucnost.

Marnotratný syn vše opustil, ale prozřel a vrátil se. – A byl přijat!

Ježíš – syn lidský i Syn Boží – neutekl, ale byl zabyt!… U toho však díky Bohu nezůstalo. Ježíš byl vzkříšen! A tím je nám ukázána cesta. Něco ztratíš, ale získáš vše!..- Cesta možná trnitá, ale jediná cesta k Otci… Neplatí to roztomilé rčení, že kdo uteče, vyhraje! – Opak je pravdou! Je psáno: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“… Staré umírá – nové povstává!….

Nehrajeme divadlo, není ani zkouška ani generálka! – Učíme se porozumět, co je cesta dobrá, cesta podle Boží vůle.

Když Ježíš opouštěl své učedníky, tak řekl: „Jdu k Otci svému i Otci vašemu.“ A to je ten Otec nebeský- Otec nás všech i Otec Ježíše Krista!… Nepřepočítává naše přestupky, ale vyhlíží nás! – A napravuje naše životy. K tomu, aby nás vedl, má jenom slovo – slovo, které ovšem je Duch a Život!

K tomuto Bohu-Otci voláme, když hledáme víc, než je jenom svět věcí a starostí. Amen

Příspěvek byl publikován v rubrice Kazani. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.