Nepožádáš /Ex 20, 1-2.17/
/Čtení: Gn 27, 1-41/
Když slyšíme výraz nepožádáš, vynoří se v naší mysli několik asociací: touha, pokušení, majetek, hřích, trest…Mimovolně se přistihujeme u toho, že žádost má u nás záporné znaménko. Toužit, žádat je tak podle nás něco negativního!…
K tomuto základnímu pocitu nás „postrkuje“ i vliv východní filozofie. Slyšíme, že člověk, aby byl šťastný a netrpěl, má v sobě potlačit všechna přání, má v sobě zrušit veškeré chtění…Když se mu to bude dařit, bude stoupat na cestě k vnitřnímu osvobození. A když vyhasnou všechny jeho potřeby, tak za pár desítek let – maličkost, že? – dospěje k nirváně…
Kdyby náhodou na této cestě nevydržel, tak se toho tolik nestane. Narodí se znovu /jako člověk? jako zvíře?/ a v dalším životě může dělat reparát. /Jen se nesmí narodit jako Bořeckých Bobík. Ten po něčem touží každou vteřinu!/
Nechci si však dělat legraci z něčeho, co až tak dobře neznám. Jen si myslím, že Bible nás vede trochu jinak. Nemusíme v sobě všechno umrtvovat, ale máme své myšlenky a žádosti usměrňovat!
Písma nás přesvědčuje, že cit není prohřešek. Slova „Plačte s plačícími, radujte se s radujícími!“ – zůstanou pro nás výzvou dnes i zítra…A také je řečeno: „Blahoslavení kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“
A apoštol Pavel také nedlí v lotosovém sedu a nevypíná mozek, ale cestuje a lítá z krajiny do krajiny a maká rukama a píše dopisy! /A píše bratřím : „Bůh je mi svědkem, jak po vás vroucně toužím v Kristu Ježíši.“ Fp 1,8/… .- A Ježíš také nepřichází k vrcholu svého poslání, k ukřižování, ve stoickém klidu. Řekne: „Smutná je má duše až k smrti…“
Chci teď jenom říci, že není každý cit a každá touha špatná! Záleží na tom, po čem toužíme, po čem zatoužíme!
Toužit je hebrejsky chamad. Nám to připomíná výraz být chamtivý. /Souhlásky chmd – chmt/ . Možná je to náhoda, možná prazáklad obou slov je stejný…Společné mají to, že člověk je chamtivý na něco a že tato chamtivost ho tlačí k činu. Tak je to i v hebrejštině. Chamad neoznačuje jen přání vnitřní, ale zároveň i skutek, podlehnutí, provedení záměru…Asi nejlepší překlad je „nebudeš dychtit!“… Vždy je ovšem rozhodující, po čem člověk dychtí, co požádá!…
Žalmista touží po Bohu, emigranti za minulého režimu toužili po vlasti… Lidé násilně vystěhování kvůli uhlí toužili po ztracených domovech /a předčasně umírali v paneláku!/…
O čem je tedy 10. přikázání?
Základní je věta: Nebudeš dychtit po domě svého bližního./ Rozvedení: ani po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, otrokyni, ani po jeho oslu, volu – prostě po ničem, co patří tvému bližnímu – je pozdější./
Možná si říkáte, jak se dá ukrást barák? Vždyť dům to není věc do kapsy!…
Nevím, jak to někteří dělají, ale děje se to! A to nejen u lidí tzv ze světa /a z realitek/, ale i v rodinách z církve. Bratr proti vlastnímu bratru, děti proti rodičům. O matku či babičku se musí postarat cizí…. Peníze, dům, majetek – takové věci dokáží udělat z členů rodin nepřátelé na život a na smrt!
Tak je to i v případě Ezaua a Jákoba. Je to příběh velmi dobře známý. – Jákob připraví Ezaua o požehnání.
Požehnání prvorozenému znamená předání vedení, zodpovědnosti – ale i převedení majetku na prvního syna! Další syn /synové také dostanou jistý podíl, ale hlava rodina je jen jedna!
Jákob znamená úskočný, lstivý… Už když děti – dvojčata přicházeli na svět, stalo se něco zvláštního: první přišel na svět Ezau. Ale nevychází sám! Hned s ním – za ním- se objevuje Jákob a drží Ezaua za patu! – Je to jako znamení. Znamení, které říká:“ Nenechám tě na pokoji, mne neujdeš!“….Úskočný, lstivý, přilepený jako parazit, který vysává živiny z druhého!…
A co odsál Jákob ze svého bratra? Můžeme říci: všechno, co se dalo!… Požehnání /to ukradené požehnání/ zní: „Hle vůně mého syna jako vůně pole, jemuž žehná Hospodin. Dej ti Bůh z rosy nebes a ze žírnosti země, i hojnost obilí a moštu; ať ti slouží lidská pokolení, ať se ti klanějí národy; budeš panovat nad svými bratry…“
To je požehnání, které patřilo Ezaovi. Teď ho uchvátil Jákob. Boží přízeň, zdar, hojnost, plus pověření – úděl. Úděl mimořádný. Jednou – v Mesiáši – až vyvýšení nad ostatní lidi…
A co zbylo na okradeného Ezaua? Má nějaký podíl?
Ezau je zděšen! Zoufale se ptá Izáka: „Což máš jen to jedno požehnání, otče?!“ A křičí: „Požehnej také mně! Také mně!“… Pak jenom čteme: „A Ezau zaúpěl a rozplakal se!“
Tak co tedy, zbylo na něj něco?… – Jistě, zbylo…
Když děti mámu vyhodí, nemusí hned zemřít… Pomůžou ji někdy další příbuzní, jindy cizí lidi… Jen se může stát, že z velké bolesti je roztržitá a roztěkaná a nedá pozor a porazí ji tramvaj… Ne, nezemřela hned. Vlastně až po několika /pro ní dlouhých/ letech. – A nikdo za to nemůže!…
A co Ezau? Vše končí? Anebo má nějakou budoucnost?
Určitě ano! Otec Izák mu žehná takto: „Tvé sídliště bude bez žírnosti země, bez rosy shůry, rosy nebeské. – Bude tě živit meč; avšak svému bratru budeš sloužit!…Jen když se budeš toulat bez domova setřeseš jeho jho ze své šíje.“….
Můžeme říci, že má svůj podíl! Má. Ale jaký!?… Jákob mu odsál všechno. Celý jeho život. To, co bude následovat, je jakási náhrada – životní protéza. Aby se zbavil chapadel toho požehnaného, musí žít bez domova! Rosa nebeská pro něj padat nebude, země nezaplodí!…
Že se nedá ukrást dům? Dá! A nejen dům, ale i domov! I budoucnost! – Ezaův život žije jeho bratr. A on žije život jaksi vypůjčený. Nikam nepatří, je všude navíc. Více o jednoho hráče v poli – to se píská!…
A Ezaovi píská nejen ten pomyslný sudí. Zde píská ještě něco. Píská mu v uchu – a to, co mu píská, a co je k zešílení /a co se nedá prý vyléčit/ – to je nenávist… Nenávist v rodině, nenávist v Božím lidu. Nenávist k bratrovi!… O jeho stavu čteme:„ A řekl sám k sobě: „Mému otci se blíží dny truchlení. Zabiju svého bratra Jákoba.“….
Nepožádáš!…- Pokud jsi v Božím lidu, v tom zachráněném z otroctví, pokud jsi v zemi zaslíbené, v zemi nové – tak to neuděláš! Faraón, ten zlý, ti chtěl vzít domov. I budoucnost! Mnoho nechybělo a neměl jsi ani děti. Ba vlastně jsi neměl být!…Ale v zemi nové nedáš místo tomu Zlému, protože v Božím území vládne Bůh a vládnou nové vztahy!
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne! Nepožádáš!
Bůh zachránil, chrání a vede do nových řádů. V Jeho říši lid nebude zabíjet, cizoložit, křivě svědčit a ani dychtit po domě svého bližního! – Takovou možnost nám Pán Bůh dává, protože v Jeho území se už mají zrcadlit ty vztahy, které budou panovat v Božím království, v domě nebeského Otce.
Ale, když to ten Bůh všechno tak dobře určil i učinil, jak to, že to kolem sebe stále nevidíme!
Jak je to možné, že Jákob požádal a vnesl do domu Božího nenávist a touhu po vraždě? A jak to, že i křesťané neustále vyrábějí lidi bez domova? Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché.
Vysvětlení Jákobovy loupeže je jediné a stejné jako u jiných biblických postav: nechal se ovládnout „tím Zlým“…Stejně jako Adam a Eva, stejně jako Kain. Stejně jako David, který požádal a uloupil manželku bližního svého a jejího muže zabil!…
Ten Zlý ovládl Jákoba a pak konal své dílo dál. Ovládl i Ezaua: „Zabiju svého bratra Jákoba!“…
Snad se někomu toto vysvětlení bude zdát poněkud schématické… Ale nechtějme se mýlit! Jsme /i my/ v zachráněném Božím lidu. A Bůh všechno určil i učinil, abychom nebyli ovládnuti tím Zlým!… Jenže to staré, to sarx /jak říká apod. Pavel/, ta stará člověčina – to je jako láva v útrobách země! A tak jako magma si vždy najde komín, aby se dostalo na povrch, tak podobně i staré žádosti a dychtění vystupují do naší duše a do naší hlavy. Ježíš Kristus to řekne bez okolků a rázně: „Z lidského srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, křivá svědectví, loupeže…“/Mt 15/.
Z lidského srdce vycházejí a krouží nad námi! Udělají si v nás hnízdo? Co s nimi uděláme? Zkusíme je umrtvovat? … Věřím, že je lepší všechny svody a pokušení usměrňovat! Usměrňovat tak, aby naše vůle byla získána vůlí Boží…
Příkladem nám je sám Ježíš.
Ďábel ho pokoušel nejen na poušti. S blížícím se utrpením Ježíše Krista na kříži vyrukoval ten Zlý s nejtěžším kalibrem! Musel využít poslední možnost, jak Ježíše obrat o dům v nebi: „Proč bys umíral!? Uteč! Anebo to trochu zaonač, aby židovská rada tolik neběsnila! Třeba jim nakukej, žes to tak úplně nemyslel!“…
Zapochyboval ježíš?
Procházel velikým zápasem. Možná zakolísal. Modlil se: „Otče, je-li to možné, je-li to tvá vůle, odejmi tento kalich ode mne!“…- Nitka úniku!… Nitka, na které visí Ježíšův domov!… Přetrhne se?
Ne! Ježíš se nebude toulat bez domova jako Ezau. Ježíš i v té největší zkoušce nakonec řekne: „Ale ne jak já chci, Otče, ale jak ty chceš! Buď vůle tvá!…
Ďábel chtěl oloupit Ježíše o domov v nebi. Ale nepovedlo se mu to. Prohrál… Ježíš došel až na konec! Zemřel a byl vzkříšen a nyní sedí na pravici Boha Otce Všemohoucího. Proto nám může zvěstovat: „V domě Otce mého je příbytků mnoho. Jdu, abych vám připravil místo. A pak přijdu a poberu Vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Amen