Nesesmilníš
7. přikázání je nejznámější ze všech. Lidi asi nejvíc přitahuje. – Proč? To víme. Důvodem je lidská sexualita jako taková. Totiž jako základní lidská dispozice.
Bůh stvořil člověka – muže a ženu stvořil jej a řekl:“ Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ To je dáno člověku do vínku. To také. – A to jako 2. polovina jeho vybavení. Tou první je – jak víme – že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, aby byl /jak čteme/ „obrazem božím“….
Můžeme namítnout, že je to nějaký protimluv. Vždyť Bůh je Duch a nemá žádný obraz. Není nic na této zemi, k čemu by se Bůh dal vizuálně připodobnit!… To je pravda. A Aby to člověk ani nezkoušel, k tomu je také dáno 2.přikázání: Neučiníš si obrazu, nevytvoříš si žádnou podobu, žádnou sochu, aby ses tomu klaněl!
Avšak to, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, to platí. Jen v jiném smyslu. Byl stvořen tak, aby v sobě mohl nosit Boží řády. . Tak říká prorok: Bůh dá člověku srdce ne kamenné, ale „masité“- aby do tohoto srdce napsal své zákony. Člověk má určení. Bude mít vtisknuté přímo do srdce, přímo do centra bytosti, desky zákona a ví, co je dobré v Božích očích. A bude vědět, podle čeho se řídit.
Bůh je světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na zem, na svět, a tak jako v Bohu není žádné temno, tak je člověk tvořen a stvořen a určen – k obrazu Božímu se zákonem k věčnosti v hloubi srdce.! A proto také je oznámeno: Nebudeš krást, nebudeš zabíjet, nebudeš lhát, nebudeš smilnit. Oznámeno. Ne přikázáno. – Až tě Bůh přivede do zaslíbené země /to. zn. k sobě/, nebudeš tyto věci činit…
Takto kladně, v oznamovacím způsobu, zní i 7. přikázání: nebudeš smilnit…
Jenže, co je to smilnit?
Když se dva mladí lidé mají rádi, když jsou zamilovaní a drží se za ruce a padnou si do náruče – a padnou za oběť lásce – co to je? Nic a hodně zároveň. Nic, co by se dalo odsuzovat a hodně pro jejich život. Hodně, protože právě prožívají fakt, že Pán Bůh nemluvil do větru, když řekl, že „muž opustí otce svého a matku svou a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“… Lidem vrtá v hlavě, kdy že se mají stát jedním tělem?… Před svatbou? Po ní?
Jak je to v Bibli“ Kdy opustí otce svého a matku svou? Kdy se stanou tím jedním tělem? – To není řečeno. .. Jaksi tady taková instrukce chybí!… Je jen napsáno, že se to stane! A když se to stalo, tak už se tak lehce neodstane. A když plně přijímají oba odpovědnost jednoho za druhého – tak na, tady máš klíče, a až budete odcházet, pořádně zamkněte. „Lidi jsou zlí, lžou a kradou a do pekla se hrabou!“, říká lidová tvořivost.
Nyní vyvstává otázka, jestli to trochu nepleteme dohromady. – Lidi jsou zlí a kradou a naproti tomu mluvíme o tom, že budou mít napsány Boží zákony ve svých srdcích…
Ale jistě budou mít to srdce masité a v něm uloženy Boží zákony. Budou, když je Bůh přivede /uvede/ do té země zaslíbené – a to v nejhlubším slova smyslu znamená „k sobě“, pod svojí vládu!
S Bohem a v Bohu /tak je nám to oznamováno/ nebudeš krást, lhát, vraždit a ani cizoložit…
Obvykle říkáme v 7. přikázání: „smilnit“. Ale to není přesné! V Desateru je na´af, tj. nebudeš „cizoložit“! Když to rozvedeme, můžeme říci: „nebudeš porušovat manželství; muž nebude porušovat manželství jiného muže, žena nebude mít mimomanželský styk. Tak bude ochráněno vaše potomstvo – tak nebude zpochybněna legitimita tvých /vašich/ dětí… Bůh Abrahama a Izáka a Jákoba – Bůh vašich otců – bude Bohem vašich dětí. Tak bude chráněn Boží lid.
Proč Jeroným ve Vulgátě / v latinském překladu Bible/ použil „fornicare“- smilnit, se můžeme jenom domnívat… Možná se mu zdálo, že znění „nebudeš cizoložit“ je příliš úzce zaměřeno jen na jednu problematiku a netepe dost obecné mravy…
Tady se dostáváme k docela vážnému tématu. Kdo určuje obecné mravy; pro koho je /bylo/ napsáno Desatero?
Ve společnosti některé věci stanovuje a odsuzuje zákon. Např. krádež… Ale může podléhat zákonu například lhaní? – To těžko! Avšak lhát se nemá… Do Božího lidu zní : Mluvte pravdu každý se svým bratrem…vaše slovo budiž ano, ano ; ne, ne!…
Pravidla soužití pro křesťany nám dává Bible, Písmo svaté… Ovšem pro nevěřící nejsou biblická ustanovení závazná… Nejsou a nemohou být. Protože je přijímáme na základě svobodného rozhodnutí. To znamená, že jako křesťané nemůžeme lidem stojícím mimo církve /i mimo víru/ nic nařizovat. A také u 7. přikázání není na nás, abychom zbytečným moralizováním pronásledovali své známé! – Pokud neuvěří a nepřijmou Ježíše Krista – nemohou vnitřně přijmout ani ty „Boží normy“ ani Desatero.
Na konci 4. století. když Jeroným překládal Písmo do latiny, už bylo křesťanství zavedeno jako „státní“ náboženství.. A tak se zdálo, že všichni mají poslouchat a plnit přikázání Boží!…
Ale tak to není. Křesťanství se nadá nařídit – proto nejde ani lidem přikázat dodržování 7. přikázání… My o Desateru můžeme mluvit jako o vyznání:
– Bůh je naše útočiště i síla… Když si mě Bůh získá pro sebe – nemusím. Už nemusím některé věci dřívější opakovat. Nemusím lhát, krást, zabíjet – a ani cizoložit, tj. krást druhému manželku… Nebudu si povolovat takové věci, protože vím, že Pán Bůh má mne i mého bližního rád a je to náš společný Otec v nebi.- Tak proč bych měl ničit sebe i jiné lidi?…Ne, nebudu to dělat… Nebudeš cizoložit, protože lidem i sobě budeš rozumět jinak – tedy, když vejdeš do země zaslíbené, do země Boží!…
Abychom však byli objektivní, je nutné říci, že v Bibli čteme často i o smilství, nejen o cizoložství… Jak tomu máme rozumět z pohledu víry?
Izrael bojoval proti kenaanskému modlářství, které bylo často spojené se sexuálními orgiastickými praktikami. Smilnit znamenalo opouštět víru otců a vstupovat do cizích kultů. A výraz „smilnit“ zanedlouho označoval jakoukoliv modloslužbu… „Dcerka izraelská“ má být věrná svému manželovi – živému Bohu, Hospodinu! Když Boží lid chodí za jinými bohy, porušuje manželskou smlouvu a přivolává na sebe Boží hněv. – Vždyť Hospodin je „žárlivě milující“!
Nebudeš cizoložit; nebudeš smilnit: Spojnice 7. přikázání je jasná. Nezrazovat smlouvu, kterou se svým lidem uzavřel Hospodin!…
Ale zeptejme se: Udělal jsem dobře, když jsem půjčil mladému páru klíče od bytu?—Troufám si tvrdit, že ano. Protože od začátku je řeč o tom, že jde – a má jít – o odpovědnost jednoho za druhého. A o tu odpovědnost v dobrém i zlém jde i v novém zákoně. K tématu cizoložství řekne Ježíš Kristus slovo, které odpovědnost a čistotu vztahu jen potvrzuje: „Každý, kdo na ženu hledí chtivě, už s ní cizoložil ve svém srdci“…
Žijeme na zemi – zatím – a je v nás jak touha mít rád tak také být milován. A v tom všem nám má být kritériem nejenom náš pocit, ale hlavně to, jak vidíme partnera a nakonec – jak nás vidí Bůh!
Co říci na samotný závěr?…
Nebudeš cizoložit znamená: Když tě získá Bůh, když tě uvede pod svoji vládu /v té Jeho zemi/, nebudeš běhat za jinými bohy a ani nebudeš chtivě hledět za cizí sukni.
Neboť kdo zná Boha, ví že si ho Bůh odděluje pro sebe! Žárlivě miluje.
A kdo našel ženu moudrou a statečnou, navážil lásky od Hospodina.!
Amen.