/Text:Jr 3, 11-17. Čtení : Jan 4,1-24/
Sever a jih. Dvě části rozděleného království Božího lidu… Obě jsou to ale „holky nevěrné“!
Nejprve sever. Hospodin je ženich pro svou pospolitost. Tak jako ženich miluje svou nevěstu, tak i Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba miluje svůj lid. Ten lid, který zachránil z egyptského otroctví a vedl pouští – až ho přivedl do zaslíbené země… Jenže lidé příliš rychle zapomínají na hrůzy poroby. To platilo kdysi a platí snad vždy. Vidíme to i u nás. „Za komunistů bylo líp“, slyšíme každou chvíli. Ale o tom, kolik lidí bylo utýráno, popraveno, kolik lidí bylo uvězněno, kolika lidem soudruzi zničili životy – o tom se raději nepřemýšlí…
Boží lid zpočátku slibuje věrnost. Jenže v nové zemi podléhá svodům, které nabízí uctívání baala. Baal – bůh plodnosti. Rituální tance, rituální orgie, opojení. Silné zážitky slibují silnou akci baala: teď bude zajištěna plodnost polí a stád a budoucnost mých dětí!…
A když v severním království král Jarobeám I. vybuduje dvě svatyně – v Bételu a v Danu – a postaví v nich zlaté býčky, obrat je dovršen. Ne Hospodin, ale baal je uctíván, baal nám dává sílu a hojnost a jistotu!…
Může živý Bůh snášet takové zlo ve svém lidu?
Co udělal Hospodin, víme. Dal té severní nevěrnici kopačky. Tedy, slušně řečeno, dal jí rozlukový lístek… Zní to lépe, ale vyjde to na stejno. Znamená to – už tě nechci, jdi si kam chceš!.. /“Jsi mi jako záda mé matky“, zní vyjádření takového totálního oddělení v islámu./
Ale tady nejde o slova… Hospodin se odvrátil a znamenalo to zničení severního království asyrskými vojsky. Krajina zničena. lid vystěhován.
Takový tragický pád mohl být varováním pro jižní část, pro Judsko. Mohl. Ale nebyl. Ta judská nevěrnice se nepoučila. Naopak. Stejně jako její severní sestra smilnila na každém pahorku a pod každým zeleným stromem. Dokonce je ještě horší.
Co přijde teď? – Co přináší prorok Jeremiáš? Hromy – blesky?… Ne. Slyšíme volání k návratu! Ale nejen jižní poběhlice, ale i její severní sestra se má vráti… Ptáme se: jak? Jak, když neexistuje?…
Možná neexistuje jako celek, jako říše, jako království. Ale existují zbytky. Existují trosky! A ty jsou volány k novým věcem, které připravuje Bůh.
Trosky.Destrukce. Prázdnota. Zoufalství… – Kdo by neznal ten stav, kdy je všechno rozbité a rozprášené, ze života jen střepiny – kdy se zdá, že už nic nepůjde slepit!…/Většina z nás ví, o čem je řeč./
Ale je naděje! My ji možná v určitých chvílích už nevidíme. Ale Bůh vidí víc. A vidí dál. A zve k novým věcem.
Tak je tomu i s Božím lidem… Severní království neexistuje, a přesto k němu letí výzva: Vrať se ke mně!… „Navrať se ke mně, izraelská odpadlice! Já se na vás neosopím, neboť jsem milosrdný, nechovám hněv na věky! Tak zní Boží hlas – anebo jak čteme- „to je výrok Hospodinův“.
Když to řekneme po lidsku, i s tím vědomím, že si na chvíli představíme u Boha lidské duševní pochody, vidíme, že Bůh dopouští trest, ale neztrácí soucit a lásku ke svému lidu!
Severní část dostala rozlukový list, ale Bůh na ni nezanevřel navždy. Bůh na ni nezapomíná. „Navrať se“, slyšíme… – Ale spolu s tím se objevuje ještě něco. „Poznej však svou nepravost… Dopustila ses nevěry vůči Hospodinu, svému Bohu, zaměřila jsi své cesty k cizím bohům!“… Poznej!…
To je celá výzva!
Navrať se a pak hřeš dál – to by byla fraška. Komedie… Ta jediná dobrá cesta zpět je spojená s pokáním a s přiznáním vlastního selhání. S přiznáním před Bohem i před sebou. /Jen přijít a říci: tak jsem tady, tady mě máš – to by bylo málo! Málo v mezilidských vztazích – i před Bohem./
Poznej však svou nepravost!…
A promlouvání Hospodinovo pokračuje: „Navraťte se, izraelští synové, neboť já jsem váš manžel!“… V češtině tento apel nevyzní tak trefně, jak ho vnímali ve svém rodném jazyku Jeremiášovi posluchači. – Jde o slovo manžel, to znamená o slovo baal. Baal znamenalo jednak pán a zároveň i vlastník, manžel. Když lidé uctívali tohoto boha, tak baal bylo vlastním jménem. A když se lidé – včetně nevěrných Izraelců – obraceli na něj s prosbami, tak říkali „můj pane“.
A teď volá Hospodin „baaltí“. A znamená to: já jsem tvůj pán, já jsem tvůj vlastním, manžel – ne ten kus dřeva, ne ta socha z hlíny!… Navraťte se, přijmu vás – po jednom z města, po dvou z čeledi. A uvedu vás na Sión.
Nyní zpozorníme. – Co to znamená na Sión? Hospodin nechal rozprášit severní část Božího lidu a teď je chce posbírat /po jednom, po dvou/ a přivést na Sión…
Tady stojíme u velikého proroctví. A aby nikdo nezůstal na pochybách, Bůh otvírá z tajemství nové budoucnosti mnohem a mnohem víc!
Posbírám vás a stane se v oněch dnech, že se na zemi rozmnožíte a rozplodíte… Nebude se už říkat „schrána smlouvy Hospodinovy. Ani víc nebude připomínána. Ani ji nebudou postrádat. Nebude už více zhotovena!“.
Je to zlom jako hrom! Končí jedna éra, jedna etapa v dějinách Božího lidu… Mizí schrána Hospodinovy smlouvy. Mizí symbol Boží přítomnosti. Ba víc než symbol! Schrána byla ztělesněním Boží přítomnosti… V této arše z akáciového dřeva se uschovávaly Desky zákona. U ní Mojžíš mluvil s Bohem „ tváři v tvář“. Ji nesli s posvátnou úctou při putování pouští. Ve válkách byla do boje nesena na nosítkách jako štít proti nepřátelům…. Kdo se jí dotkl, zamřel.
/Däniken z ní udělal technické zařízení na přijímání signálů mimozemských civilizací. To je ovšem doušek z jiného žánru./
V očích Izraelců byla schrána sídlem Božím! Zde spočívala Hospodinova přítomnost uprostřed Jeho lidu! A teď je nejednou všechno pryč!…- Být bez tohoto viditelného Božího příbytku, to bylo jako být najednou bez Boha, být opuštěn, ztracen, být vydán napospas nepřátelským silám! To bylo naprosto nepředstavitelné…
Jenže to nepředstavitelné se najednou dostavilo. Boží lid o schránu přišel! …Není to konec? Izrael /severní část/ poražen; asyrská deportace… Chrám a hradby v Jeruzalémě – vše zbořeno Babylóňany, lid v zajetí. Schrána zmizela. Vše zničeno!… – Je to snad horší než potopa. Tehdy zůstala archa Noemova… /A Noe a duha a smlouva: už nikdy víc taková záhuba…/
Ale co teď? – Co zbylo?… A co bude?…Co zbude, když není zajištěna Boží přítomnost?… Není cesty zpět?
Zpět ne! Ale cesty dopředu je dost! – Protože tuto cestu dál netvoří lidé, ale Bůh sám!
Byl zbořen první chrám – Šalamounův. Pak byl po návratu z Babylónu opraven. Ale i tento druhý chrám byl později rozmetán – tak jak to předpověděl samotný Ježíš…
Je nějaká budoucnost pro Boží lid? Je nějaká budoucnost pro církev?…- Co bude s námi, když nebudou peníze na provoz fary a na platy farářů? Je nějaká budoucnost bez kostelů a far – bez místa Boží přítomnosti? Bude existovat náš sbor, když faru bude nutné pronajmout a v místnosti na bohoslužby bude mateřská školka?
Odpověď nacházíme právě v Bibli. – Budoucnost Božího lidu nezajišťují lidé, ale Bůh sám. Protože Bůh není vázán ani na schránu a ani na chrám. A ani na kostel či modlitebnu. Zde to máme černé na bílém. Jeremiáš vyřizuje slovo od Hospodina. A Bůh říká: „Přijmu vás k sobě, po jednom z města, po dvou z čeledi, a uvedu vás na Sión. V onen čas nazvou Jeruzalém Hospodinovým trůnem. A shromáždí se v něm ke jménu Hospodina všechny národy.“…
Shromáždí se ke jménu Hospodina.! – Ne ke schráně jako k nějaké tajné vysílačce, ne ke kostelu jako k magickému místu, ale ke jménu Hospodina! A shromáždí se po jednom, po dvou, ze severního Izraele a i z Judy – a i ze všech národů… A Hospodin jim dá své požehnání: rozmnoží a rozplodí se ti, které uvede na Sión. Protože Sión to není stavba z kamenů a malty. To je místo Boží slávy – a ta přebývá jen a jen v Božím jménu.
Prorok Jeremiáš z Božího vnuknutí zahlédl až k novému věku a ohlašoval to, co představuje před naše oči i sám Ježíš Kristus: “Amen, amen, pravím vám, přijde čas, a ten čas už tu je, kdy se nebudete modlit ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Ten, kdo bude Boha opravdu ctít, bude ho uctívat v Duchu a v pravdě.“
Ten čas už je tu! Bůh nás shromažďuje po jednom, po dvou, a uvádí nás do nového Jeruzaléma, na Sión své slávy. Ke svému trůnu. Ze severu, z jihu a ze všech národů.
Budoucnost nevidíme, ale tvoří ji Bůh – Otec náš a Otec Ježíše Krista. Shromažďuje nás ke svému jménu. A církev se musí rozmnožit a rozplodit. To je výrok Hospodinův. Amen.