Z programu ke Dni reformace. /Most, 16.11.2014/ Mgr. Marian Šusták
Dnes, kdy si ve sboru připomínáme Den reformace, se v myšlenkách zase vracíme i k nedávnému 600-stému výročí obnovení vysluhování podobojí v Praze… Opět nám vyvstávají otázky spojené s Večeři Páně.
Co to je vlastně Večeře Páně?
Eucharistein znamená vzdávat díky. Eucharistie je tedy díkůvzdání. Tato svátost se vytvořila už v 1.století. Už Ignác z Antiochie /zemřel r. 107/ píše o eucharistii jako o tělu „našeho Spasitele Ježíše Krista, které trpělo za naše hříchy a které Otec ve své dobrotivosti vzkřísil.“…A píše o těch, kdo nedrží toto vyznání, že se „vzdalují Eucharistii a modlitbě“.
První církev /církev apoštolská a církev prvních století/ vysluhovala Večeři Páně podáváním chleba a vína – podle starozákonní paschální večeře. Tak to činil přece i sám Ježíš se svými učedníky. Potvrzují to slova ustanovení této památky. Víme o tom nejenom z knih Nového zákona, ale i z dalších dochovaných spisů. Např. papež Gelasius už v 5. století prohlásil přijímání pod jednou za svatokrádež!…To, že se v některých částech církve vytratilo podávání podobojí, to byla chyba, kterou později napravovala reformace.
Říká se, že po boji je každý generálem. To je moudré a platí to stále… Dnes – po tom všem, co museli vytrpět svědkové Ježíše Krista /svědkové evangelia/, se nám jeví některá církevní dogmata jako naprosté šílenství. – Např. když čteme články o vysluhování podobojí, které vzešly z tridentského koncilu v r. 1562. Rakové závěry prostě nechápeme. Kánon I. o vysluhování podobojí: „Kdo by řekl, že je třeba, aby naprosto všichni křesťané z božího rozkazu či z nouze spasení přijímali nejsvětější svátost eucharistie podobojí způsobou – budiž proklet!“… A podobně v článku II. „Jestliže by někdo řekl, že svatá církev katolická, když vysluhuje laikům jen pod způsobem chleba, že se v tom zmýlila- budiž proklet!“…
Nerozumíme těmto větám ani ne tak proto, že už 150 let před Tridentem začal u nás Jakoubek ze Stříbra vysluhovat podobojí u Martina ve zdi podobojí způsobou, ale hlavně proto, že známe slovo ustanovení přímo z evangelií a i od apoštola Pavla.
Fakt, že až v 15. a 16. stol. museli reformátoři znovu-objevovat samotné základy křesťanství jenom ukazuje, jak daleko odbočila monopolní „duchovní veřejná pojišťovna“…. Holt, byznys je byznys, hlavně že všichni ohnou hřbet!
Ale naštěstí ne všichni ohnuli hřbety. U nás se nesmířil s církevním terorem kromě jiných M.J.Hus, v Německu Martin Luther… Hus zaplatil za svojí odvahu životem, Lutherovi se povedlo uniknout. – Musíme ovšem říci, že unikl o vlásek. Když se ubíral v dubnu 1521 na říšský sněm do Wormsu, kde se měl ze svých názoru zpovídat, nejedni mu předpovídali: „Budeš upálen jako Jan Hus.“ V Naumburku mu zase jeden kněz ukazoval rytinu s mnichem Savonarolou – upáleným ve Florencii vlastně teprve nedávno /před necelými 23 léty/. … Dne 26.května byla nad Lutherem vynesena říšská klatba. Nikdo nesměl kacíře chránit, hostit, živit, v poutech měl být odevzdán císaři!… Naštěstí, díky mocným ochráncům, byl včas zosnován únos a Luther byl tajně dopraven na hrad Wartburg.
Šlo o život! Avšak reformátorům šlo více o život věčný než o jejich fyzickou existenci! Díky jejich odvaze si můžeme dnes připomínat, co z biblického poselství znovu pochopili a co „nově“ formulovali.
Mnoho zápasů bylo vybojováno i nad otázkou, zda se má podávat kalich i laikům… To je problematika známá a vracíme se k ní častěji.
Ale ani otázka, jak je to u Večeře Páně s příjímáním chleba, nebyla jednoduchá. „Já jsem ten chléb života pravý „, říkal Pán Ježíš učedníkům… – Ano, On je pokrm našeho spasení. Amen a amen. K tomu přizvukujeme všichni a vždy…Ale když podáváme chléb při Večeři Páně a říkáme „tělo Kristovo“, tak jak to je?
Je chleba tělem Pána Ježíše Krista? Anebo chleba zůstává obyčejným chlebem? Dochází při pozdvihování k proměňování? /K transsubstanciaci?/ A to navždy? Anebo jen na chvíli?
Zůstává Kristus v tom chlebu anebo ne?… Anebo se vůbec nic neděje a my vysluhujeme a Kristus je někde daleko, vysoko?
Mnoho otázek si kladli různí křesťanští myslitelé a mnoho se nad nimi natrápili…
A pak přijde někdo a řekne: „ Co jiného je Večeře Páně než evangelium, tj. viditelné slovo?… Při svátostném stolování dochází k jakémusi průlomu Krista v nás a k duchovní smlouvě, o které uvažoval Pavel , když psal v epištole Galatským: To už nežiju já, ale živ je ve mně Kristus.“… Tato znamení i znamenají i nabízejí a zprostředkují vpravdě Kristovo tělo, avšak způsobem duchovním, aby mohlo být požíváno duchem – nikoli tělesnými ústy.“
/Tato slova napsal méně známy Petr Martyr Vermigli, augustiniánský mnich, pak převoř kláštera ve městě Lucca. Uchvácen Božím slovem, usiloval o obnovu řádu i církve. Byl na něj vydán zatykač – včas však utekl za hranice. Založil rodinu, zapojil se do reformačních zápasů v Curychu, v Anglii, ve Štrasburku./
Ovšem to, že Ježíš Kristus je přítomen v eucharistii „mocně, duchovně a svátostně“ /v duchovním „bytu“/, promýšlela také naše první reformace a i počínající Jednota bratrská. Např. Lukáš Pražský v r. 1522 psal Lutherovi, že Ježíš Kristus po svém vzkříšení sedí na pravici Boha Otce a nesmí být ve svátostech /tj. v chlebu a vínu/ „ctěn božskou poctou“. Ctít takto hmotnou věc, to by byla přece modloslužba!…
Co si my dnes můžeme ze všech složitých duchovních bitev přivlastnit, s čím se můžeme ztotožnit?
Na prvním místě, že ani chleba ani víno – ba ani samotné slovo z bible – se nám nemají stát magickými prostředky působícími sami o sobě. To je to, co NE.
Ale mnohem důležitější je to ANO, to, k čemu můžeme celým svým srdcem říci své amen!
Eucharistie není vzpomínka na minulost, na poslední stolování Pána Ježíše s učedníky… Eucharistie není Kristus zakonzervovaný do kousku chleba a doušku vína… – Eucharistie je díkůvzdání za to, že Ježíš Kristus – ukřižovaný a vzkříšený – je vír, který nás strhává do nového věku! V této Jeho moci vyhlížíme Jeho druhý příchod. „Smrt Páně zvěstujeme, dokud nepřijde.“
Proto neříkáme: chleba je Kristus, ale: Ježíš Kristus je chléb nového stolování! On nám u toho příštího stolu drží místo!
Platí Lutherovo „simul“ /zároveň/.
Jsme zároveň hříšní – i ospravedlnění…
Jsme pozemští /žijeme na zemi životem služby/ – a zároveň i občany Božího království…
S Ježíšem Kristem jsme ukřižování /prožíváme smrt „starého“/ – ale zároveň i uchvacování novou budoucností…. – To vše skrze Krista, který byl a který je a který přichází. Amen.