Adventní kázání

Adventní /Iz 7,1-4a; Mt 1/

 

Judský král Achaz je ohrožen. Spolčili se proti němu dva králové – aramejský a také severoizraelský. Achaz má strach. – Bůh však k němu posílá proroka Izajáše, aby ho uklidnil a zaslíbil pomoc. Má se jen na panovníka  Hospodina spolehnout.  A aby Achaz snáz mohl uvěřit , smí si sám vyžádat znamení. Ba smí si sám zvolit. Může chtít znamení z podsvětí, může mít znamení na nebi…

Jenomže Achaz už dávno nehledá pomoc a jistotu jenom u Boha. Už dlouho se mu zdá, že mu poskytne služby lepší někdo jiný.  Obětuje v různých svatyních cizím bůžkům a nezastaví se ani před obětí lidskou. Čteme, že „ohněm provedl“ i svého syna.

I přes to všechno temné a hrozné mu Pán Bůh dává šanci. – Achaz ji ovšem nevyužije.  Když říká Izajášovi: „Nebudu žádat znamení a pokoušet Hospodina“, tak je to čistá faleš. Má jiný plán. Posílá vzkaz k dalšímu králi – k asyrskému: „Jsem tvůj otrok, vytáhni a vysvoboď mne!“… Jedině takovou pomoc si teď Achaz dokáže představit. Nespoléhá na Boha, ale na pohanského krále, který slouží modlám!

Na rozhodnutí Achala odpovídá prorok. Nechceš boží znamení, odmítáš boží zásah? … Tak věz, přijde den, kdy asyrské vojsko přitáhne na tebe a na tvůj lid!… A „Bůh dá domu Davidovu své znamení: Hle, dívka počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel – t.j. s námi Bůh.“

Co ohlašuje toto znamení o narození syna, který bude mít jméno „s námi Bůh“? Snad on, ten nově narozený, ochrání judské království od nepřátelských vojsk?… – Tak tomu mohli rozumět Achazovi současníci… Ale ne. Nestalo se tak. – Hospodin na nevěru a neposlušnost svého lidu odpovídá jiným způsobem. Neochrání před vnějšími nepřáteli. Chce učinit mnohem víc!  A to, co Bůh zamýšlí, vykoná Immanuel, který přijde v určený čas. Ne za Achala ani za jeho syna či vnuka, ale až za mnohem pozdějšího potomka z rodu Davidova – za Josefa… Za Josefa se „syn“ narodí a také jemu bude svěřen do rodičovské péče. Té výsady – mít odpovědnost za toto dítě – se ovšem dostalo Josefovi způsobem velice zvláštním. „Ještě než se s Marií sešli /čteme u Mt/, shledalo se, že počala z Ducha svatého…- Ještě nebyli svoji a už Marie čekala dítě!… Zveřejnit tento fakt by ovšem znamenalo vystavit Marii zlým obviněním. Josef ji nechtěl ublížit, a tak se rozhodl propustit ji tajně. Ev. Matouš ho pro toto rozhodnutí nazývá spravedlivým. Ne spravedlivým podle zákona! To by ji vyhnal s ostudou a mohla by být ukamenována. – Byl spravedlivý podobně jako samotná Marie, o které čteme, že řekla jen: „Staň se mi podle slova tvého“. – Oba ustoupili Boží vůli.

Josef pak dostává ve snu zjevení, aby se nebál přijmout Marii za svou manželku, protože to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého!

Matouš neuspokojí naší zvědavost a nevysvětluje, jak se takové početí může stát. Říká jen, že ten, kdo se z Marie narodí, je člověk – ale zároveň jeho zrozením přichází sám Bůh.

Josef udělal, jak mu přikázal anděl a Marii přijal za svou manželku… – Ale jak si měli Josef s Marii vyložit proroctví, že chlapec, který se narodí, „spasí lid z jeho hříchů“?!…

Anděl ohlásil: „Dáš mu jméno Immanuel – tj. s námi Bůh“. Když se však dítě narodilo, dostalo jméno Ježíš! Nebyla to chyba, omyl?

Josef byl tesař a podle Mk vyučil stejnému řemeslu i Ježíše…. – Je to všechno trochu nad naše chápání. A když na tyto věci myslíme, hlavou se nám honí různé obrazy… – Ježíš žije s ostatními, pracuje fyzicky, dělá s otcem v tesařské dílně. Šedivý od prachu, ruce samá oděrka. – Kolikrát se asi Josef podíval na Ježíše s otázkou v duši: Co jen to všechno mělo znamenat, co mi řekl anděl o tomto klukovi – a co řekl o něm Marii?… Sekyrou se ohání docela slušně. – Ačkoli nejen sekyrou. Když otevře ústa, koukám vždycky jako opařený… Kde se to v něm jenom bere?… Jí to, co já, dělá to, co já – ale mluví jako naši největší učitelé… Co z toho všeho jen bude?…

Josef a Marie o Ježíšovi jistě spolu mluvili… Mohli myslet na to, jak se kdysi zvedal z plenek, jak se učil chodit, jak běhal venku s kluky, pak první porost na tváři…Viděli celá ta léta, že je jako ostatní jejich synové /Jakub, Josef, Šimon, Juda/, je jako oni – a zároveň je jiný!… Ano i ne…

Kdo byl Ježíš? – ptal se mě nedávno jeden známý. Byl to člověk? – Také jsem musel říci: ano i ne. Totiž byl člověk a byl nejen člověk… Protože, když Ježíš dospěje, stane se to, co Josef, Marie a jeho bratři nemohou pochopit!… Ježíš opouští řemeslo a začíná chodit z místa na místo – a káže a uzdravuje…

Nechápali to příbuzní a nechápali to ani lidé, kteří celou rodinu znali. Divili se jeho moudrosti a říkali:…„vždyť je to syn tesařův, známe jeho matku a bratry a sestry – odkud jen má tu moudrost a moc“. Divili se, ale nechápali. A nevěřili!

Ovšem ev. Marek píše ještě o něčem horším než je neporozumění. – Uvádí, že za Ježíšem přišli jeho příbuzní a chtěli se ho zmocnit. Říkali, že se pomátl!… – Znovu se ale ukáže to „ano i ne“. Ježíš určitě nechce urazil svojí matku ani bratry a nepřestane se k nim znát. Ale je i jiný syn a jiný bratr. Ukáže na svoje učedníky a prohlásí: „Hle, matka má i bratři mí…Neboť každý, kdo činí vůli mého otce v nebesích, ten je můj bratr i sestra i matka“…

Vidět totiž Ježíše jenom jako člověka – to je příliš málo na rozpoznání toho, co a kdo On byl. To se projevilo i při Marii a jeho bratřích.

Kteří rodiče a kteří sourozenci by zůstali klidní, kdyby se jejich syn nebo nestarší  brácha rozhodl seknout s řemeslem a začal žít jako potulný kazatel? Co to je za život, bez práce, bez peněz, bez rodiny?… Kdo z nás by neměl takového syna či sourozence za blouznivce?… Zvlášť když si popuzuje proti sobě celou společnost – zákoníky, farizeje, velekněze?… Vždyť  už ho hledají!… Ta chamraď, ti otrhanci, co se za ním hrnou, ti mu nepomůžou, když ho budou zatýkat!…

To nejhorší, čeho se Ježíšovi příbuzní báli, se také stalo.- Nikdo mu nepomohl, když ho chytili a svazovali. A učedníci se rozutekli první… Ježíše pak odvedli, aby to s ním skončili.

Jak asi byli zmateni Ježíšovi sourozenci a také Josef a jak trpěla Marie – to si umíme představit… Nemůžeme si příliš vymýšlet ani doplňovat evangelia, avšak napadne nás, zda si Marie právě s blížícím se Ježíšovým odsouzením znovu nepřipomínala slova anděla, zda právě teď – víc než kdy jindy – nezápasila o pochopení toho jména „Immanuel“ – Bůh je s námi… – Kde je ten Bůh, jak je s námi?!…

Za Achaza zaslíbil Bůh znamení, že dívka počne a porodí syna. Teď ta dívka už porodila, syn dospěl. A co se stalo? – Visí na kříži… A ta dívka, teď už žena, matka, stojí u toho kříže… Nevidí, že Bůh je s námi…-Teď ví jenom to, co jí také ohlásil anděl, že její duši proniká meč!…

– V této chvíli si někdo může pomyslet, že pletu dohromady Vánoce s Velikonocemi… Vánoce – čas radosti, veselosti. A já mluvím o kříži… Vím, že o Vánocích zaznívá radostný tón hlasitěji než o jiných svátcích. A ani já ho nechci potlačit. – Radost Vánoc k nám ovšem přichází přes utrpení – jak Mariino, tak Ježíšovo. Narození Spasitele je radostná událost, ale aby se nám ta radost opravdu stala, musí k nám přijít nejen to miminko v jeslích, ale celý Ježíš – tj. ten, který prošel nepochopením, utrpením i hrobem!… Vždyť až po Jeho smrti a po vzkříšení – v setkání s živým Pánem se lidem otvírají oči pro celé Boží dílo, které přináší splnění Izajášova proroctví!

Po vzkříšení je Marie mezi učedníky v Jeruzalémě a rána v její duši se zahojila. Mezi učedníky Páně jsou i Ježíšovi bratři! /Víme to ze Sk. ap. i z epištol ap. Pavla./ -Ti všichni, kdo uvěřili, že Ježíš nezůstal v hrobě, ale že prorazil závory smrti, se nyní diví. Jak mohli být tak hluší a slepí, že neviděli, co Duch Boží konal – že se doopravdy naplnila předpověď o Immanuelovi, o tom „Bohu s námi“!… Jsou spolu a o všem si povídají.

Bůh je s námi. Jak? Tak, že „Ježíš spasí svůj lid z jeho hříchů“, připomíná Marie. – „Tak mi to řekl anděl“… „Z jakých hříchů?“, slyšíme často otázku kolem nás. Z jakých? Že Bohu nevěří, tak to učil Ježíš“, vzpomene si Jan…

Ano, byli hluší a slepí a chtěli Ježíše prohlásit za pomateného. Vůbec nepokládali za reálné, že by Bůh mohl postupovat takto obyčejně, přes toho, kdo se narodil jako člověk, kdo vyrůstal v normální rodině… Ale teď už je dobře, díky Bohu, teď už vědí – a vše vidí jinak.

Také Achaz měl jiné představy o Boží pomoci. „Provedl syna ohněm“ úplně nesmyslně. Ale  Bůh provedl svého Syna pozemským životem i hrobem proto, aby lidé mohli být ochráněni před nepřítelem mnohem horším než je ten vnější: před vlastní pomateností a nedůvěrou…

A co Josef? … Zda byl mezi učedníky spolu s Marií a se svými syny, to nevíme. Ale snad nebudeme daleko od pravdy, když před sebou uvidíme, jak Josefovy děti stojí kolem něj a říkají mu: Ano, tati, je to tak, Bůh dal Ježíše, aby nás zachránil!… A jméno Ježíš znamená: Bůh je spása… Vždyť jsi mu to jméno sám dal! – Táto, prosím tě uvažuj, přece jsi byl v Betlémě u toho, když se rodila ta radost, že se nám narodil Spasitel!… Ty nechceš ten dar?

Příspěvek byl publikován v rubrice Kazani. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.