Díkůvzdání. /L 12, 13-21./
Od pradávna přinášel Boží lid prvotiny z úrody. První byli Ábel a Kain, pak letnice za Mojžíše, později desátky do chrámu. – Izrael tak vyjadřoval vděčnost svému Bohu za to, co dostal. Za Boží stvoření, za dary pro život, za slunce a déšť, za stáda ovcí a koz. A také za obilí a zeleninu a ovoce.
V Egyptě, v egyptském otroctví lidé sice měli dost jídla, ale za jakou cenu? Za cenu tvrdé dřiny, za cenu ztráty svobody.
Naproti tomu v zemi zaslíbené, kam je Bůh přivedl, už vládly řády podle Božích ustanovení. To znamená, že lid si mohl rozhodovat o svých věcech sám. Ne podle diktátu cizích krutovládců, ale podle ustanovení vycházejících z Božích zásad a norem. Kromě uctívání Hospodina jako jediného pravého Boha patří k těmto zásadám také to, že příslušníci Božího lidu mají v úctě slabé, staré a nemocné a jsou připraveni se jich zastávat a pomáhat jim.
Protože, i když je celý svět a příroda v rukou Božích, stále platí, že počasí mívá velké výkyvy. Přicházejí léta úrodná i léta hubená, přicházejí povodně i sucha či mrazy, krupobití a podobné pohromy. – Jak je to možné? To nevíme. Zemědělci pracují, jak nejlépe dovedou a přesto se stane, že jsou ztráty a nedostatek. Vídáme to v sadech, na vinohradech, na polích. Jednou bohatá sklizeň, podruhé mizérie.
To byly i zkušenosti Izraelců v dřívějších dobách. Někdy hrozila bída a hlad…V takových případech se mělo projevit dobrodiní společenství. Vdovy a sirotci či bratři v nouzi neměli být přehlíženi.
Podobenství o bohatém člověku, kterému se na polích hojně urodilo, nám předkládá situaci velmi zvláštní. – Trable má boháč!
To, že byl bohatý kritizováno není. Možná hodně zdědil, možná uměl hospodařit a podnikat….Problém byl v něčem jiném. V čem? V chamtivosti. Ježíš jasně prozrazuje, v čem je pointa podobenství: „Varujte se před každou chamtivostí.“ – „Chudé máte vždycky sebou“ říká Ježíš jinde…To ale tento bohatec neví. Proč by se staral o druhé? Myslí jen na sebe. Urodilo se mu tolik, že nevěděl, co s tím… Místo toho, aby potěšil chudáky, mluví jen sám k sobě… „Co budu dělat, když nemám kam složit úrodu?“ – Má starost. Co si počnu?…Pak ho ale osvítila úžasná myšlenka. „Vím, co udělám. Postavím nové stodoly. Staré zbořím a postavím větší!“
Tato myšlenka ho však neosvítila. Naopak, podle jeho dalších slov mu spíš zatemnila mozek. Mluví sám k sobě, „ke své duši“, jak čteme v jiném překladu. „Shromáždím všechny své zásoby a řeknu své duši: Nyní máš zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli!“
Tento člověk, kterému vlastně bylo požehnáno, nevidí vůbec nic! Ani kolem sebe ani ke zdroji darů a bohatství. A tak mu zbývá k přemýšlení jen on sám. Zajištění proto hledá jen u sebe… Jenomže, co si můžeme zajistit? Možná zásoby potravin. Ale žaludek ještě neznamená celou existenci.
Dnes máme před sebou samé krásné věci. Úžasnou cuketu, z které se dá připravit tak mnoho jídel, okurku, ovoce, klasy, chleba, víno, které „dává radost srdci“… To vše je krásné na pohled, ale i důležité pro naši obživu. – A proč to dnes v den Díkůvzdání vystavujeme? Jistě proto, abychom děkovali, že nám to Bůh dává k užívání, že nám to Bůh daruje! Avšak chápeme, že žádnými z těchto darů se nemůžeme na dlouho zabezpečit. – Vždyť i v Modlitbě Páně prosíme: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“. A zítra budeme opět prosit jen o chléb pro ten nový den.
Omyl bohatého muže spočíval v domnění, že se může pojistit, postavit „ochranný val“ pro svoji bytost!
Jenomže to všechno je jen iluze. „Blázne“, zní v podobenství, „ještě této noci si vyžádají tvou duši. Čí bude to, co jsi nashromáždil?“… Co si z toho veškerého bohatství pořídíš? Možná velký náhrobní kámen. A ten se u Boha nepočítá!… Ježíš k tomu dodává: „I když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“
Kdo by chtěl ochránit svůj život ze svých lidských prostředků, vyjde naprázdno. Svůj život prohraje….“Tak je to s každým, kdo si hromadí poklad, a není bohatý před Bohem“, čteme.
Ale, kdo je bohatý před Bohem?
Stručně řečeno – je to člověk, kterým ví, že všechno, co má, dostává od Boha.
V roce 1620 vyplula na anglické lodi Mayflower stovka hledačů Božího království a jeho spravedlnosti. Dostali se do Ameriky. První zima byla krutá, byl hlad a nedostatek. Polovina „Otců poutníků“ zahynula. Ale příští rok se situace obrátila. Díky domorodým Indiánům se naučili pěstovat tamní plodiny, jako kukuřici, brambory apod. Úroda byla bohatá. Podzimní sklizeň na pokyn guvernéra oslavovali tři dny. Vyjádřili tak vděčnost Bohu i poděkování domorodcům. Slavení svátku Díkuvzdání se pak rozšířilo po celých budoucích Spojených státech.
Díky Bohu a Indiánům, které jim Pán Bůh dal jako pravou pomoc v pravý čas, nejenže přežili, ale mohli začít budovat společenství sester a bratří, po kterém tolik toužili…Děkovali Bohu a lidem, kteří je jako Boží nástroj zachránili.
A to je v něčem podobné naší situaci. – Nejsme zemědělci. Naším polem jsou fabriky a kanceláře. Sklízíme v kauflandu či lidlu. Ovšem víme, že když máme chléb náš vezdejší /a i něco na něj/, že to není samozřejmé. Děkujeme za to jako za skutečné Boží dary. A podobně jako ti Otcové poutníci děkujeme i za lidi, které nám Bůh dal. Co bychom byli bez nich! Jen osamělí tuláci, kterým by nejspíš ani ten chleba nechutnal.
Co znamená“být bohatým před Bohem“? Co je pravým bohatstvím?
Bohatý život žijeme tehdy, když nasycení našeho života přijímáme od Boha. Vždyť „Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“. /Jan 6,33./
Jako poutníci na cestě k Božímu království požíváme ještě jedno obdarování – dobrodiní lidského společenství. Je to dar, za který máme děkovat a který máme chránit. Tak píše i apoštol Pavel: „Především mějte lásku jedni k druhým. A buďte vděčni“. Amen