Ke kalichu novému. /Čtení: Ex 13, 17-22. Text: Mt 26, 26-56./
Ježíš je na cestě do Jeruzaléma. Když byli blízko, poslal dva učedníky do vedlejší vesnice pro oslátko. Majiteli oslátka měli jenom říct: Pán je potřebuje. To stačilo na to, aby je dostali.
K čemu Ježíš potřeboval osla, na kterém ještě nikdo neseděl? – Odpověď známe. Ježíš na něm vjede do Jeruzaléma. On, jako Pán, kterému byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, jede do královského města na oslu. Jako obyčejný trhovec, maličký mezi maličkými… Je Pán, ale jeho vladařství je jiné než vidíme u světských panovníků. Nesedí na trůnu, nemá zbraně. Přesto se jeho korunovace blíží… Nejdřív ale vyčistí chrám a rozhází stoly směnárníků. – Pak nastane poslední noc. V ní už jenom smrtelný zápas v Getsemanské zahradě, zatčení a ráno – koruna. Ovšem koruna trnová!…Ale před Kristovým posměšným prohlášením za krále Židů se stane ještě jedna věc.
Ježíš zasedne se svými učedníky ke společnému stolu. Zazní slova, která si připomínáme před vysluhováním eucharistie jako slova ustanovení památky sv. Večeře Páně. – Ježíš Kristus vzal chléb, dobrořečil, lámal. podával učedníkům a řekl: Vezměte a jezte, to je mé tělo, které se za vás vydává... A po večeři podává Ježíš víno se slovy: Pijte z tohoto kalicha všichni, neboť to jest má krev, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů.
To známe. Ale ev. Matouš připojí ještě další Ježíšovu větu k učedníkům: Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.
Ježíš jí a pije s těmi Dvanácti naposled. – Aby takto zasedl se svými rybáři, to už se zde na zemi nebude opakovat. – Teď sedí u stolu jako rodina. A podle starých zvyků si budou připomínat noc v Egyptě, kdy byli zachráněni před hněvem faraona.
Také to byla poslední noc v jejich tehdejším domově. – Jídlo, maso, placky a hořké byliny. To vše ve chvatu a strachu. Ohrožení je veliké. Faraónovi vojáci se už řítí. Ale před Izraelci je cíl nejvyšší – zaslíbená země!
Stolování popisované Matoušem je také v ovzduší ohrožení. Jenom před chvíli Ježíš učedníkům řekl: Víte, že za dva dny jsou Velikonoce. Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován… Teď při samotné večeři je Mistr opět zaskočí: Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí. A čteme: Velice je to zarmoutilo; začali se jeden po druhém ptát: Jsem to snad já, Pane?
Nevíme přesně, co všechno procházelo apoštolům hlavou. Jisté však je, že ohlašování smrti Syna člověka a obvinění ze zrady nemohlo pro ně představovat žádné uklidnění… Přesto přese všecko když ukončili stolování, zazpívali chvalozpěv a odebrali se na Olivovou horu.
A tady už můžeme najít sami sebe. „Poslední stolování“ je uzavřeno. Další setkání, při kterém bude Ježíš s učedníky /s námi/ pít kalich nový, se stane až jindy a jinde – v království nebeského Otce.
Nyní jsme tedy mezi těmito dvěma událostmi, mezi poslední večeři a tím ohlášeným stolováním v budoucnu, u Boha. A to je věc, na kterou jaksi zapomínáme…
Než spolu vyrazili na Olivovou horu, zazpívali chvalozpěv… Jistě to nebylo žádné bujaré halekání. Nejspíš se jednalo o motiv na slova některého žalmu. Stejně jako naše mnohé vyznavačské písně. I když jsou radostné, jsou zároveň i vážné a vedou k zamyšlení, k hloubání.
Hloubání u učedníků nastolil Ježíš u jídla – obviněním ze zrady. A teď vážnost situace Ježíš potvrzuje slovy: Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je psáno: „Budou bíti pastýře a rozprchnou se ovce… Petr hned zaplane nejvyšším odhodláním: I kdyby tě všichni zradili, já nikdy…I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě. Podobně mluvili všichni učedníci. Podobně jsme mluvili bezesporu i my. – Ale skutek utek. Jistě nejen u Petra.
Přišli do Getsemanské zahrady. Getsemani, aramejsky gát šmanim, znamená „olivový lis“. Ježíš se do takového sevření, jaké působí lis, dostal. Řekl těm svým: Smutná je má duše až k smrti… Zůstaňte zde a bděte se mnou.
Poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: Otče, je-li možné, ať mne mina tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš. Když se vrátil, učedníci spali…Kristova výzva: „Bděte“ k nám zaznívá v evangeliích neustále. – Ale když se ten, který v tomto velkém zápase ustoupil Boží vůli a pohár utrpení přijal, když se On podívá na nás, co vidí? Jak je to s naším bděním?
Evangelista uvádí, že se tato situace opakovala 3x. 3x Ježíš řekl Bděte se mnou a 3x je našel v spánku!… O jakém počtu zklamání je možné mluvit při nás, to je otázka, kterou si nejspíš položí každý sám. – Ale víme, že když se něco v Bibli opakuje, tak je to vždy vyjádření plnosti. Plnost u Ježíše je tíha Jeho zápasu. U učedníků – plnost slabosti!…Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé…
Jsme na cestě. Na cestě od Poslední večeře ke stolování s Ježíšem v Božím království…Abychom mohli jednou jako apoštol Pavel říci: Dobrý boj bojoval jsem, měl by být náš boj bojem duchovním. Co však vidíme při těch, kdo jdou za Ježíšem? – Svoje selhání nahrazují používáním síly. Místo boje duchovního volí boj tělesný. To ukazuje i Matouš. Když se Ježíše zmocnil zástup ozbrojený holemi a meči, tu jeden z jeho kruhu tasil meč, napadl sluhu velekněze a uťal mu ucho…
Zdá se, že milióny křesťanů nikdy nečetly Bibli. Kdyby ano, tak by nebylo tolik náboženských válek ani žádné upalování pro otázky víry a už vůbec žádné násilné šíření křesťanství.
Dnes se pohoršujeme nad tím, jak se zneužívá Korán. – Můžeme my zapomenout na to, jak bylo v historii zneužíváno Bible a i jména Ježíš Kristus?…
Postavit se za Krista, brát se za Jeho věc, musí člověk bez zbraně! Proto Ježíš i při svém zatčení okamžitě nařídil svému bojovnému žákovi: Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo mečem zacházejí, mečem zajdou. /Petr Chelčický to věděl./ Slovo: „Bděte, abyste nevešli v pokušení“, platí i v otázce, jak se zastávat Krista…
Ale, jak vůbec rozumím Božím věcem? Jak rozumím Kristu?…
Boha můžeš chtít – i odmítnout. Krista také: můžeš přijmout – i odmítnout. To nám zjevuje Ježíš, který se nebránil, byl zatčen a posměšně korunován za krále! – Avšak ta vlastní korunovace se stala Ježíšovým ukřižováním a smrtí, utrpením.
A to je ta hlavní dnešní otázka: Za kým chceme jít? Za skutečným Ježíšem nebo za takovým, jakého si vyrábíme?
Jdeme ke společnému stolu s Kristem v Božím království, kde On bude s námi pít kalich nový… Jdeme a čas se posouvá. Dnes je vám spasení blíž než když jste uvěřili. píše ap. Pavel… Na této cestě jsme v něčem jako lid za Mojžíše. Jsou zachráněni z moci faraónovy a putují do zaslíbené země. Provází je Boží přítomnost… Znamení této Boží přítomnosti jsou: ve dne sloup oblakový, v noci sloup ohnivý. Ano, můžeme říci, že jim Pán Bůh svítil na cestu. To ale neznamená, že nebudou těžkosti a zkoušky!… Nejednou se osopili na Mojžíše a dokonce ho chtěli kamenovat. Vyčítali: To jste nás zachránili, abychom na této poušti zahynuli? – Bůh jim svítil na cestu, vedl je, ale – nebyl, jakého by chtěli!
I my jsme zachráněni z moci nepřátelských sil a i my putujeme do země zaslíbené. Znamení Boží přítomnosti už nejsou kouřová, stejně jako země zaslíbená není na Blízkém východě. Znamením je církev a Večeře Páně. To, čím nám Bůh svítí, je Duch svatý. – Jdeme za Kristem, a často jsme překvapeni, jaký je. Totiž jeho bezmocností v tomto světě. Toho si všímá i Matouš. Píše. že když Ježíše zatkli, všichni jeho učedníci ho opustili a utekli.
Když je tak slabý, neopustíme ho a neutečeme i my?
Jdeme za ním. Je možná slabý proti zástupu s holemi a meči. Je možná slabý proti těm, kdo umějí ukřižovat. Je však silný v tom, co mu dal Bůh, když ho provedl skrze smrt a posadil po své pravici. Je silný v moci nad smrtí, v moci nového života.
A jak je to s vysluhováním Večeře Páně jako se znamením?
Setkáváme se u stolu, vzkříšený Pán nás sytí skrytě. Chleba a víno přijímáme jako předjímku chvíle, kdy s Ním budeme pít z kalicha nového zjevně!… – Tak se stává Večeře Páně i církev znamením pro celý svět. – Tak se stáváme znamením. Amen