Pomoz mé nedověře. /Mk 9,14-29./
O čem je tento text?
Situace je trochu zamotaná. Ježíš přichází ke skupině lidí. Tvoří ji zástup včetně několika farizeů na jedné straně a učedníci na straně druhé. Mezi nimi je otec s těžce nemocným synem. Nastala vřava, které přerostla v hádku. O co se přeli, to vysvětluje otec, který vyhledal učedníky s žádostí o pomoc pro syna. Ten je nejen němý, ale často se ho zmocňuje nějaká temná síla, která ho poráží na zem, lomcuje s ním, chudák má pěnu u úst, skřípe zuby a nakonec strne a je jako bez života. Otec je zoufalý. Ale dozvěděl se o Ježíšovi a jeho žácích. Celá krajina mluvila o Mesiáši. Mnozí také viděli zvláštní znamení, která Ježíš činil, a klonili se k tomu, že Mesiáš je právě on… Jistě, byly různé názory na postavu Ježíše z Nazareta, ale pro všechny trpící a hledající svitla naděje na pomoc.
Jedním z těch, kdo uvěřili, že Ježíš a jeho učedníci mohou pomoci v beznadějné situaci , byl i otec nemocného chlapce. Proto vyhledal učedníky. Proč šel nejdřív za nimi, to Marek prozrazuje už dřív při vyslání Dvanácti. Ježíš je vysílal po dvou a dal jim moc konat znamení, uzdravovat a vyhánět démony. Tyto neobvyklé projevy potvrzovaly, že království Boží se přiblížilo, že už přišlo – a to právě v osobě Ježíše Nazaretského.
A učedníci opravdu chodili po celé zemi, jen tak, bez zásob a bez peněz, v ruce hůl, a volali lidi k pokání a k návratu k Bohu. Jejich kázání bylo umocňováno tím zázraky. Mnozí byli zbaveni svých nemocí a postižení.
Pověst o této uzdravující moci Boží se donesla i k otci zkoušeného syna. A on se chopil naděje.. Uvěřil, že ta zázračná moc shůry může změnit úděl jeho syna a ukončit tak i jeho trápení .
Jak se stane, že někdo uvěří tomu, že ta pomoc z nebe je i pro něj? – To, co se děje mezi nebem a zemí, je tajemství. Na to bezesporu narážel i Ježíš, když říkal: Nikdo nepřichází ke mně, pokud ho nepřitáhne můj Otec… Kraličtí používají slovo přitrhnout. Bůh člověka přitáhne, přitrhne, jako magnet kovové piliny. Je to zvláštní, ale tak Bůh působí v tomto světě. Nevidíme ho, ale víme o něm. Nevíme zpočátku, proč jdeme za ním, ale jdeme, protože On nás otáčí k sobě. Naše intuice nás přesvědčuje, že Někdo je, že Někdo musí být. Takové jsou začátky víry.
Tak nějak se asi rozhodoval i otec nemocného syna. Slyšel o Ježíši a jeho žácích a dal na hlas, který ho upoutal na novou šanci. A tak vyhledal učedníky… Jenže narazil. Něco stojí v cestě. Učedníci nemocného uzdravit nedokázali. Nevíme, zda na chlapce vzkládali ruce anebo používali nějaké osvědčení formulky. Každopádně jejich jednání vyvolalo rozruch. V zástupu kolem nich byli i farizeové. Ti ovšem v drtivé většině Ježíše odmítali. – A teď se stane toto! Učedníci chtěli ve jménu Ježíše osvobodit hocha od zlých sil, uzdravit ho, ale nešlo to. Farizeové jsou na koni. Tihle pomatenci si hrají na zázraky, ohánějí se vůdcem sekty Ježíšem a hle, chlapec je postižený stále. Pro učedníky musela být tato situace strašně nepříjemná. Chlapci nepomohli, sami se zesměšnili a navíc udělali ostudu i samotnému Ježíši. Ježíš prohrál.
Celá scéna připomíná prorokův zápas proti modlářství. Avšak když Elijáš postaví proti sobě Baala a Hospodina, Hospodin, Bůh Izraele, se projeví jako Panovník. Pravý Bůh proti soškám, modlám, vždy zvítězí!… Jenomže teď je to naopak. Démonské síly chlapce i nadále ovládají.
Do toho fiaska přichází Ježíš. Oč se tady přete?, ptá se. Když se dozví o selhání svých žáků, je zklamaný. Pokolení nevěrné, jak dlouho budu ještě s vámi, jak dlouho vás mám snášet? Vyjadřuje tak pocity podobné nářkům proroků, kteří si zoufali nad nevěrným Božím lidem. Bůh dal řády celému stvoření, přírodě, mořím, všemu tvorstvu. I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržují čas svého příletu, ale můj lid nezná Hospodinovy řády…Já jsem byl věrný, ale oni byli nevěrní!…
O čem je tento text?, ptali jsme se na začátku. O čem? O víře. O zápasech víry, o tom, že víra nikdy není hotová věc. Vidíme to na prvním místě u těchto Ježíšových vyslanců. Měli pověření kázat a činit znamení, ale narazili na pro ně nezdolný odpor. A byli bezradní. Ježíš nad nimi kroutí hlavou. Jsou rozpolcení. Jdou za svým Učitelem, avšak věří i pochybují. – Skutečnost, že to evangelista Marek zaznamenává, je důležitá pro všechny čtenáře Bible. Připomíná nám, že víra není věcí neochvějných duchovních velikánů. Víra je záležitostí nás obyčejných lidí. – Vykročíme i se zastavujeme. Jsme poslušni i zabedněni, saháme po nebi, ale dosahujeme na své meze… Vidíme to jak na učednících tak i na jednání otce. – Na první poslech by se zdálo, že ho Marek staví do kontrastu proti nezralým učedníkům. Oni slabí, on pevný. Oni selhávají, on jde za svým. – Jenže není to tak jednoduché.
Když se objevil Ježíš, celý zástup užasl. Přibíhali k němu a zdravili ho. Ježíš si ovšem nepodá s každým ruce, jako pan papež na návštěvě v Peru. Slovo má nešťastný otec. Popisuje, jak chlapec trpí, jak je srážen na zem, do vody nebo dokonce do ohně. Ale ani vše nemusel podrobně líčit. Když duch ovládající svou oběť uviděl Ježíše, hned chlapce zkroutil křečí, ten padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst. Nešťastný otec prosí: Můžeš-li, smiluj se nad námi a pomoz nám!
Můžeš-li, opakuje nespokojeně Ježíš. A dodá: Všechno je možné tomu, kdo věří… Otec okamžitě pochopí, že svým podmiňovacím způsobem Ježíše popudil. Proto chvatně vykřikne: Věřím, Pane, pomoz mé nedověře!
Tento moment je velmi dramatický. A také velmi výmluvný. Ekumenický překlad volí slovo nedověra. Je to správně česky? V originálu je apistos, nevíra. Je zřejmé, že kdyby celé zvolání bylo přeloženo: Věřím, pomoz mé nevíře, znělo by divně. Proto i zde překlad je už výkladem… Takže, co se nám Písmo snaží říci? Marek na postavách příběhu dokládá, že víra není uzavřená věc. Že víra má stále něco před sebou. To platí o těch neúspěšných učednících, o nešťastném otci a stejně tak i o nás. Toto zjištění, toto přiznání si své nehotovosti ovšem osvobozuje. Nemusíme ze sebe dělat hrdiny, nemusíme si nic nalhávat. Ať už jsme byli pokřtěni dávno anebo jenom křest připravujeme. Vždy budeme stát před novým odhodláním, před novým krokem víry, kdy se budeme muset na Boha plně spolehnout – a vše znovu vsadit na něj. To se skrývá i ve výkřiku otce z našeho textu. Věřím, ale doplň moji víru! Věřím, ale ještě ne dost, pomoz mi v tom, na co se pověsit nedokážu!
Popisovaná událost z Markova evangelia nakonec končí dobře. Nemocný hoch je uzdraven. Čteme – Ježíš řekl: Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a už se do něj nikdy nevracej! Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel.- Ten zlý je poražen. Ježíšův mocný čin, při kterém přikázal zlé síle zmizet, je potvrzením toho, že přišlo Boží království, že démonské síly, které zabíjejí, v setkání s Ježíšem prohrávají. A že tam, kde končí naše možností, tam Ježíš působí za nás. On, vzkříšený Pán, dokonává Boží dílo v tomto světě – a dokonává i naši víru.
Na závěr je u Marka dodatek. Když se vše uklidní, učedníci se ptají svého Mistra, proč oni toho ducha nemohli vyhnat. Kristova odpověď je poselstvím ke všem, kdo ho následují jako svého Pána: Takový druh nevychází jinak než modlitbou. Amen