Římanům 1,1-7. /Čtení: Gn 25,15-34./
Slyšeli jsme úvod dopisu apoštola Pavla. Tento list psal z Korintu během své druhé misijní cesty. Píše skupině věřících, které předtím neviděl. Je zajímavé sledovat, co Pavel zdůrazňuje. To, co považuje za věci základní, je důležité i pro nás.
První řádky jsou psány podle obvyklé struktury tehdejších dopisů. Zazní, kdo píše a komu píše. I u Pavla jako odesílatele i u adresátů, těmi jsou ti křesťané v Římě, je zdůrazněno, že jsou povoláni.
Pojmy povolaní či vyvolení jsou výrazy, které nám dělají trochu problémy. První asociace nám vnucuje otázku, kdo je povolaný či vyvolený. Podle čeho se to řídí? Podle čeho si Bůh vybírá? Nejsou povolaní v nějaké výhodě?
A ti, kteří povolání nejsou, nejsou diskriminováni?
U některých věcí jsme odsouzeni do role diváků. Nezbývá nám nic jiného než sledovat, co Pán Bůh dělá, a přemýšlet, co to pro nás může znamenat. Tak zní to základní pravidlo při čtení Bible. Bohu nemůžeme ani radit ani ho moc kritizovat za to, co a jak rozhodl. My se máme nad určitým textem vždy ptát, co se mně osobně tady káže. Jsme vůči Bohu vždycky jenom prosebníci. My jsme ti potřební.
Bůh dává život – život všemu – a také život udržuje. A co se nás týká, Bůh Stvořitel udržuje i naši existenci. A naše pozemské bytí svojí skrytou mocí „posvěcuje“, proměňuje k bytí duchovnímu, které pak přesahuje materiální rovinu.
To platí i při sledování cesty povolání či vyvolení. Na samém začátku povolal Hospodin Abraháma. Původně se ten muž jmenoval Abram – to znamená Otec je povýšený. Ale když ho Bůh až jako starce povolal, dostal jméno Abrahám. To znamená Otec množství nebo Otec mnoha národů. V bibli také čteme o Otci hlučícího davu.
Už tady se můžeme ptát, proč právě Abraháma vytáhl Bůh z kaldejského města Ur, z prostředí, které uctívalo měsíční božstvo, měsíčního Boha. Odpověď zůstává vždy jenom jedna jediná. Bůh tak rozhodl. Bůh vybral právě tohoto jednoho člověka a jistě měl k tomu dobrý důvod. To je ale podobná otázka, proč později – mnohem později -vyvolil Pán Bůh právě Marii, aby skrze ni přišel na svět Mesiáš Ježíš… Nebyla v Izraeli jiná vhodná dívka k tomuto poslání? Jistě byla. Ale aby se splnilo proroctví Izajášovo, které z ní: „ Aj, dívka počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, S námi Bůh“, k tomu, jak vidíme, je zvolena Marie.
Že by prorok Izajáš mohl mluvit už pár století před Kristem o konkrétní ženě? Nevíme. Víme jenom to, že Izajáš už předem tuto událost ohlašoval.
A toto „předem“ je důležitým předmětem Božího tajemství. Ví to i apoštol Pavel. Píše, že „Bůh ty, které předem určil, ty také povolal“… Bůh tak například už předem určil, že se karta obrátí u dvojčat Ezaua a Jákoba. První se narodil Ezau, ale práva prvorozenství si neužil. Tak to bylo v Božím úradku. Že totiž „starší bude sloužit mladšímu“. Ten fakt, že Jákob nakonec to prvorozenství získal podivně a požehnání vysloveně uloupil, to je jiná věc. Podvod-nepodvod, tak to bylo tajemně dané a tak se to také stalo. Prostě, tak Hospodin působí a tvoří nové věci, tvoří Boží lid – podivuhodně a nevyspatatelně.
Tuto linii Panovník vede přes jedince – přes Abraháma a Izáka a Jákoba a později přes další postavy jakými byli Mojžíš, Jozue a pak soudci a proroci. Bůh formuje lid, s kterým má svůj plán. Tento lid je Jeho. Je lidem „vyvoleným ze všech pokolení, je jeho zvláštním vlastnictvím“. /Dt 7,6/
Jenže být vyvoleným má nejenom světlý líc, nýbrž i vážný, tragický rub, který je často opravdu nezáviděníhodný. Poznávají to na vlastní kůži jedinci i celý lid. U jednotlivých osob to vidíme například na Josefovi, který byl prodán do otroctví, a také na později na Eliášovi. Anebo v nové době na Janovi Křtiteli a samozřejmě na postavě Mesiáše Ježíše Krista. – Při pohledu „z větší výšky“ si lehce vzpomeneme na to, co všechno v dějinách zakoušeli Židé jako celek, ten lid zvláštní .
Pronásledování zažívali hned už i první Kristovi následovníci. I u nich vidíme to obojí, líc a rub vyvolení. Podobně jako byl od většiny lidu staré smlouvy zavržen sám Ježíš, byli mnohým trnem v oku jinak smýšlející první křesťané.
Ale přes všechna rizika a nebezpečí se k těm prvním skupinám „kristovců“ neustále přidávali další. – A to je to povolání či vyvolení, které má na mysli apoštol Pavel, když píše: „Ty které předem určil, ty také povolal“. A jinde, ve chvíli, když zahrne i sám sebe, tak napíše: „Ve své lásce nás předem určil, abychom byli přijati za syny“.
Zase slyšíme ono „předem“. Zase se nám bude vnucovat ten ošidný pojem předurčení, predestinace. Nemůžeme zde ovšem zabředávat do středověkých polemik. V Písmu čteme o některých Božích záměrech, o tom, že například i
Ježíš byl ke svému povolání „vyhlédnut“, a to dokonce „před stvořením světa …a přišel na konci časů“. /1Pt 1,20/
Když to shrneme, musíme za svého pohledu říci to základní: Bůh koná své dílo, naplňuje své záměry, a my jsme k jeho dílu pozvání. My, kteří jsme to to zavolání zaslechli, bez rozpaků přijmeme tu závratnou formulaci, že nás Pán Bůh „předem určil, abychom byli přijati za syny“. Jestli jsme byli vyvoleni nebo jenom v určité životní konstelaci povoláni, to nás netrápí. Víme jenom to, že nás pro sebe a pro následování Ježíše získal Bůh. Víme dobře, že to nebyl náš skvělý lidský výkon. Udělal to On. A nás a další miliony lidí zve k novým neskutečným, lépe řečeno, k nad-skutečným věcem.
Tak to vidí právě i apoštol Pavel: „Co oko nevidělo, ucho neslyšelo, co na lidskou mysl nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují“. Tyto nevšední věci jsou připravené. Připravené těm, do zaslechli a ještě to tajemné zavolání zaslechnou..
Kdo všechno ještě řekne na Boží zavolání „ano“, to nevíme a vědět nemůžeme. My jenom víme, že Bůh není, jak se říká v Bibli, „přijímač osob“. To znamená, že Bůh netřídí lidi jako my na sympatické a protivné. A věříme, že Bůh nikoho předem nevylučuji ze svého zájmu. A už vůbec nikoho nepokouší ke zlému – nesvádí na scestí. On sám „nemůže být pokoušen“ a proto také nikoho nepokouší ke zlému. To znamená, že Pán Bůh předem neurčuje k činění zlých věcí / či dokonce k zatracení/ a ani nikoho – dovolte to přirovnání – nenapouští zázračnou impregnací, aby byl po celý život „hříchuvzdorný“.
Z Písma můžeme dovodit, že Bůh hned na počátku všeho obsahoval i ideu Mesiáše. Když to přijmeme, tak vzápětí musíme i dodat, že v tomto protoúmyslu, který byl u Boha, byli u Boha i Kristovi učedníci. A i my, stejně jako ti, co přijdou po nás.
Jsme zvláštní Boží vlastnictví, lid zvláštní, abychom hlásali skutky toho, kdo nás přivedl k Ježíši Kristu, a abychom se radovali i trpěli s Ním, s ukřižovaným a se vzkříšeným Pánem… A pokud se opravdu počítáme do lidu Kristova, tak řádky apoštola Pavla patří i nám, jsou napsány i pro nás. Apoštol Bohu děkuje za křesťany v Římě a my se jeho modlitbou cítíme být osloveni také…. – Ale o tom až příště. Amen