„Nestydím se za evangelium Kristovo“.
Tuto větu, nestydím se za evangelium Kristovo, jsem poprvé četl na zdi modlitebny v jedné vesnici. Atmosféra v obci příslušníkům skupiny, kteří se stavěli za toto vyznání, moc příznivě nakloněna nebyla. Proč asi? Roli hraje odlišnost. Tito křesťané nekouřili, nepili, netancovali. Hrubého slova byste od nich neslyšeli, ani kdyby si někdo právě kladivem urazil palec. A nekradli… To vše z nich dělalo podivíny. A tak trochu i nepřátele. Jakoby se na vás vytahovali tou svou bezúhonnosti, jako by vám chtěli předhazovat, co všechno děláte nesprávně, špatně, a že stojíte – na rozdíl od nich – za starou belu.
Ale ať se ti chudáci podívají na sebe, říkala nálada v obci. Falše a nevraživosti je v nich tolik, že by se dala vyvážet na kolečkách. A kolik pokrytectví a neupřímnosti a sudičství!
Tak to na světě chodí. Odlišnost vyvolává odpor a odpor zase tu druhou stranu žene do sebeobrany. A jak to tak bývá, přehrada se časem zvětšuje. Nikdo si to nepřeje, a najednou jsou tu dva tábory. A vy, buď jste s nimi nebo proti nim… Je to normální? Asi ano. Mezi lidmi to často tak to funguje. Ale není to nic neobvyklého, nic nového.
Naráží na to i Svatý Augustin ve své knize Vyznání. Vypráví příběh o jistém Viktorinovi. Byl to velký učenec. Ve čtvrtém století za Konstantina učil v Římě řečnictví. Obrátil se ve vysokém věku a pak napsal několik knih, kterým /jak říká o něm svatý Jeroným/: „však jenom učenci mohou porozumět“.
Než se ovšem Viktorin stal křesťanem, prošel zvláštním zápasem. Augustin uvádí: „Čítal Písmo svaté, zkoumal, rozebíral všechny křesťanské knihy a říkával svému příteli Simpliciovi: „Věz, že už jsem křesťanem“. „Nebudu tě počítat mezi křesťany, dokud tě neuvidím v chrámě Kristově“, odpověděl mu přítel. Viktorin se usmíval a říkal: „Tak tedy stěny dělají křesťany?“.
Takový rozhovor se odehrával opakovaně. A vždy také zazněla poznámka o stěnách. Viktorin se totiž „bál urazit své přátele, modloslužebníky. Domníval se, že by se na něj sesypalo jejich nepřátelství… Nakonec ovšem odvrhl falešný stud a vyhlásil: Pojďme do chrámu, chci se stát křesťanem“.
Jakmile byl v chrámě zasvěcen do prvních tajemství víry, dal se „ke zděšení Říma zapsat mezi křtěnce. Bezbožní vidouce to rozčilovali se zlostí, zuby svými skřípali a chřadli“…
Když nakonec ten den D nastal, Viktorin „vystoupil na vyvýšené místo, aby složil vyznání víry. Všichni, kteří ho znali – a kdo by ho tam neznal? – šeptali si s radosti jeho jméno: ‚Viktorin, Viktorin!‘ Ústa všech propukla v jásot a pak si ho podávali s láskou a radostí z náruče do náruče“.
Jedni skřípou zuby a chřadnou a druzí se radují… A opět vidíme to jedno: Nikdo to nechce a všichni jsou toho účastní. Tvoří dva tábory. Dva světy. Je to normální? Mezi lidmi asi ano. – Vždyť to známe i z dějepisu. Už od začátku obviňovali „lidé z venku“ vyznavače nového náboženství /totiž křesťanství/ z různých ohavností. Že pořádají orgie, že obětuji děti, že uctívají nějaké zvířecí hlavy a podobně…. Prostě, křesťané byli jiní. A byli jiní i v očích Židů. Pro ně to byli nebezpeční sektáři… Kvůli sporům mezi nimi císař Claudius v roce 49 vykázal z Říma obě skupiny – jak křesťany tak Židy.
Když Pavel píše roku 56 epištolu Římanům, znamená to, že v té době v Římě přece jenom věřící v Krista žili a měli relativní klid. Ten ovšem netrval dlouho. K moci se dostal Nero a v roce 64 zapálil Řím. Obvinil z toho právě křesťany. Nastal na ně hon a jejich velké a potupné vraždění.
Avšak vraťme se k větě apoštola Pavla „Nestydím se za evangelium Kristovo“… Apoštol jistě ví o různém tlaku proti prvním sborům, přesto jeho slova nevyznívají jako trucovitá, zarputilá obrana. Naopak. Tón tohoto výroku je kladný, jako je kladné celé Kristovo evangelium. A z toho bezesporu vychází apoštol Pavel. Ale ne jenom kladný tón, nýbrž tón přímo radostný má být dominantní v životě a vyznání křesťanských sborů.
O Vánocích si čteme o dění u Betléma. Nebeské zástupy zpívají: „Hosana, sláva na výsostech bohu, na zemi pokoj“…. A anděl volá: „Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude po všechen lid!“
To je základní a radostně poselství o příchodu Mesiáše. Ta radost jistě nemá být vidět a cítit jenom v prosinci. – Když Ježíš svým prvním učedníkům vyprávěl podobenství o vinném kmeni, tak říkal: „Já jsem ten vinný kmen pravý a vy jste ratolesti; zůstaňte ve mně a já ve vás a ponesete ovoce mnohé… To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná“. Tím to je řečeno vše. Kdo je v kmeni má radost, kdo není v kmeni má starost. – Ale aby nedošlo k omylu. Nemluvíme o nějakém „kmenovém zaměstnání“. Být na kmeni, růst a žít z něj, to není věc plnění programu či jakéhosi pracovního úvazku. Být s kmenem, kterým je Ježíš Kristus, je věcí bytí jako takového. Nový způsob života přichází spontánně s tím, co z Něj, z kmene, jako ratolesti čerpáme a co nás učí. Nemusíme nic přidávat.
Například radovat se s radujícími, neznamená nasadit „thymolínový“ škleb… A plakat s plačícími nevyžaduje hlasitý nářek… Jde o účast. Stačí být normální, normálně citlivý na druhého člověka.
Apoštol Pavel to ví. Nic nepředstírá. Když se zlobí, zlobí se doopravdy. /Například na „kolegu“ apoštola Petra ve sporu o obřízku./ Když má Pavel radost, tak ji má, a nemusím dovádět jako malé dítě… A když dojde na sdílení se o poznání Kristova evangelia, tak nedělá nic jiného, než že o tom prostě mluví. Stejně jako o tom mluvíme i my.
Normálně káže „včas i nevčas“. Ví, že někomu pronikne evangelium až do srdce. A jinému zatím třeba ne – zatím celá to dobrá zpráva po něm steče jako voda. Ale takový je život. Tak to poznával při svém působení i sám Mesiáš Ježíš Kristus. Setkával se s mnohým odmítáním a někdy prožíval i strach a úzkost. Ale bral tyto situace jako úděl, jako poslání Pastýře. A to Pastýře nejen pro Izraelity. Ježíš říkal: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince, i ty musím přivést, aby bylo jedno stádo…“
V těchto šlépějích svého Mistra jde i apoštol Pavel. Poznal, že s Ježíšem přišla do světa duchovní moc, která lidi proměňuje a staví na nový základ.
A ten fakt, že Pavel naráží na odpor? Prostě naráží, stejně jako před ním jeho Pán. Ale co na tom; co na tom, že ho mají někteří za blázna? Když mají, ať mají. On díky zjevení, kterého se mu dostalo, ví, o čem mluví. Ví, že předkládá lidem zprávu o mocí spasení, a že každý, koho tato moc zasáhne, může mít radost z moci odpuštění hříchů a z mocí Boží lásky. Proto je Pavel klidný, proto píše ono: „Nestydím se za evangelium Kristovo, je to moc Boží ke spasení každému, kdo věří.“ Křižuje celý svět, káže. Ale ne natruc. Vytrvale, ale ne křečovitě, zarputile.
Apoštol Pavel má svého Pána a tento
Pán ho učí, že nejsou jenom dva tábory. Je jich totiž mnohem víc. Křesťané a
Židé, lidé věřící i nevěřící, a příslušníci různých kultů a jiných světových
náboženství – lidé ze všech oblastí a ze
všech končin světa. Ty všechny zve jeden Pastýř, Mesiáš Ježíš, k tomu, aby bylo
jedno stádo jeden ovčinec. Zve je k Bohu. A když to dělá Vzkříšený Pán,
který Pavla povolal, tak to dělá i on, povolaný za apoštola pohanů…
Nestydí se. Neboť ví, že evangelium je dobrá Boží moc, která zachraňuje.
Amen.