Z programu ke Dni reformace. /Most, 16.11.2014/
Z textu Martina Luthera (Větší katechismus Dr. Martina Luthera, Pátá část: O oltářní svátosti)
… Čím tedy oltářní svátost je? Odpověď: Je to pravé Kristovo tělo a krev, nabídnuté nám křesťanům jehoslovem v chlebu a víně a pod jejich podobou, abychom je jedli a pili… Svátost je chléb a víno, ale nikoli obyčejný chléb a víno, jaké se jinak prostírají na naše stoly, nýbrž chléb a víno pojaté do Božího slova a s ním spjaté. Slovo, pravím, je tím, co tuto svátost vytváří a odlišuje, takže není totožná s obyčejným chlebem a vínem, ale je a nazývá se Kristovým tělem a Kristovou krví… Z elementu musí být svátost učiněna slovem: bez slova zůstane tak obyčejnou věcí, jakou je ve své přirozenosti. Nemluvíme ovšem o slovu a ustanovení nějakého knížete či císaře, ale o slovu a ustanovení nejvyššího majestátu, před kterým musípokleknout všechno stvoření a přisvědčit, že cokoli řekl, je pravda,a přijmout to s veškerou úctou, bázní a pokorou. Takovým slovem můžeš posílit své svědomí a říci si: i kdyby sto tisíc ďáblů společně se všemi blouznivci bouřilo, „jak může být chléb a víno Kristovým tělem a krví,“ atd., já vím, že všichni blouznivci a učenci nemají dohromady ani tolik moudrosti a chytrosti , kolik jí má božský majestát pouze v malíčku. Vždyť zde jsou Kristova slova: „Vezměte, jezte, to je mé tělo; pijte z něho všichni, to je nová smlouva v mé krvi,“ atd. U těchto slov zůstaneme – a chtěli bychom vidět ty, kteří Krista naučí něčemu lepšímu a přimějí jej konat jinak, než on sám pověděl. Určitě je pravda, že odejmeš-li slovo od elementu a pohlížíš-li na element beze slova, pak před sebou máš jen obyčejný chléb a víno. Tůstane-li však s chlebem a vínem slovo, jak se sluší a patří, objevuje se v jejich světle pravé Kristovo tělo a krev.. Protože jak Kristova ústa řeknou a promluví, tak se i stane, jelikož Kristus nemůže lhát ani klamat.
… Z předchozího vyvozujeme závěr: I ten nejzatvrzelejší ničema přijímá svátost, tj. Kristovo tělo a krev, stejně tak pravou jako ten, který s ní zachází co nejuctivěji a nejzpůsobněji. Neboť svátost není založena ve svatosti lidí, ale v Božím slovu. A jako nikdo nemůže proměnit chléb a víno v Kristovo tělo a krev, žádný svatý na zemi ani anděl na nebi, nemůže je nikdo předfělat a změnit zase v něco jiného ani zneužíváním. Kvůli osobě či kvůli nevíře nemůže zfalešnět slovo, kterým se svátost stává svátostí a kterým je ustanovena. Vždyť Kristus neříká: Budete-li věřit a budete-li toho hodni, budete mít é tělo a mou krev, nýbrž: „Vezměte, jezte a pijte, to je mé tělo a krev.“ A také: „To čiňte“ (totiž: čiňte to, co já nyní činím, co ustanovuji, co vám, dávám a co vás vybízím přijmout). Čímž nám sděluje: AŤ už jsi hoden či nehoden, mocí těchto slov, která přistupují k chlebu a vínu, zde máš jeho tělo a jeho krev. Dobře si to ulož a uchovej v paměti.V těchto slovech je založena všechna naše ochrana a záštita proti všem bludům a svodům, na jaké teď dochází i na jaké teprve dojít může.
Takto jsme tedy krátce vymezili první bod, ve kterém šlo o podstatu této svátosti. Na druhém místě nyní nahlédneme sílu a užitek, kvůli kterým byla svátost vlastně ustaniovena – a které jsou tím nejnutnějším, pokud jde o pochopení toho, co ve svátosti máme hledat a co si z ní máme odnést. Což jasně vysvítá a lze snadno pochopit právě z uvedených slov: „To je mé tělo, které se za vás vydává,“ a „má krev, která se za vás prolévá.“ V krátkosti to znamená: Proto jdeme ke svátosti, abychom tu přijali onen poklad, kterým a ve kterém nabýváme odpuštění hříchů. Proč? Protože tu jsou ona slova a dávají nám to. Proto mne Kristus vybízí k jedení a pití, aby to bylo mé a k mému užitku, jako bezpečná záruka a znamení – ano jakožto samotné bohatství, které za mne nasadil proti mému hříchu, smrti a všemu neštěstí.
Proto je oltářní svátost pěkně a právem nazývána pokrmem duše, který živí a posiluje nového lověka. Neboť křtem jsme sice znovuzrozeni, nicméně dosud zůstáváme ve starém těle z masa a krve. A toho se chytají mnohé překážky, útrapy a pokušení od ďábla a světa, takže často umdléváme, ochabujeme a nejednou i klopýtáme. Proto je nám přidávána druhá svátost, jako každodenní pastva a píce k zotavení a posílení víry, aby v takových zápasech nepodlehla, ale naopak v nich stále sílila. Neboť o nový život by mělo být pečováno tak, aby se neustále vzmáhal a prospíval. Naproti tomu však musí mnoho trpět. Ďábel je totiž zlostný nepřítel. Vidí-li, že se mu někdo vzpírá a staví na odpor a že krotí starého člověka, takže jej sám nemůže přemoci hrubou silou, začne se okolo něho plížit a vtírat se ze všech stran, vynaloží všechno své umění – a nepřestane, dokud nás neunaví tak, že buď opustíme víru, nebo nám ochabnou ruce i nohy a zmocní se nás lhostejnost a netrpělivost. A proto je nám dána taková útěcha, aby z ní srdce, jež cítí, jaká tíha je ohýbá, mohlo čerpat novou sílu a občerstvení.
Jenže ti naši přemoudřelí chytráci svým velkým kumštem a rozumem překrucují a komolí i toto a ječí: Jak může chléb a víno odpouštět hříchy či posilovat víru? Přitom přece slyšeli a vědí, že jsme nic takového o chlebu a víně neřekli. Chléb je chléb. My jsme mluvili o takovém chlebu a víně, které jsou Kristovým tělem a krví a jsou spjaty se slovy. Takový je onen poklad, kterým získáváme odpuštění, a žádný jiný. A tento poklad je nám přinášen a přiřknut nejinak než slov\ „za vás se vydáá a za vás se prolévá“. Tady je pověděno obojí: že je Kristovým tělem a krví i že je tvůj, jakožto poklad a dar. A Kristovo tělo přece nemůže být jalovou, zbytečnou věcí, která by nic nepřinášela a k ničemu nebyla. Nicméně jakkoli veliký je tento poklad sám o sobě, musí být vložen do slova, aby nám mohl být podán; jinak bychom o něm ani nevěděli, a tím méně bychom po něm mohli pátrat.
… Probrali jsme tedy již celou svátost: čím je, co přináší a jaký je z ní užitek. Musíme si však ještě přiblížit, kdo je onou osobou, která takovouto sílu a užitek přijímá…: takovou osobou je ten, kdo věří. Neboť kdo věří Božím slovům, ten také má, co říkají a přinášejí. Nejsou mluvena a zvěstována ke kameni či dřevu, ale těm, kteří slyší. Jim Kristus říká: „Vezměte a jezte.“ atd. A protože takto nabízí a zaslibuje odpuštění hříchů, přijmout je nelze jinak než vírou. Takovouto víru Kristus sám žádá slovy „za vás se vydává“ a „za vás se prolévá“. Což je totéž, jako by byl řekl: Dávám vám své odpuštění s výzvou k jedení a pití proto, abyste je přijali a užívali. Kdo si dá říci a věří, že je to pravda, ten odpuštění má. Kdo neuvěří, ten je nemá, a zbytečně si dává podávat spasitelné dobrodiní, jehož nechce užívat. Poklad je zajisté přístupný, položený každému před dveře, ba přímo na stůl. Jen je třeba si jej osvojit – a tedy s jistotou věřit, co tato slova dávají.