Pomazání k pohřbu.

Pomazání k pohřbu.
/Čtení: Iz 50,4-9. Text: Mk 14,3-9/

Z četby SZ jsme zvyklí na to, že když má být někdo pomazán ke zvláštnímu úkolu, děje se to skrze proroka, kterého k tomu vyšle sám Hospodin. Prorok pak přichází s olejem a se slovem poslání…
U Marka však čteme o události mnohem skromnější. Děj se odehrává v Betanii. Ježíš je v domě Šimona malomocného. – Je možné, že šlo o člověka, kterého předtím Ježíš uzdravil z malomocenství a on se tak mohl vrátit zpět do svého domu. Protože – pokud byl malomocný, nemohl zůstat v Betanii. Všichni malomocní museli  totiž bydlet odděleně od lidských příbytků, mimo vesnice a města.
Teď však je Ježíš v domě Šimonově a stoluje s obyčejnými lidmi:  s učedníky a se svými přáteli. Pokud je Ježíš v Jeruzalémě, ihned se ocitá mezi odpůrci. Avšak pokaždé, když se vrátí do Betanie, je mezi svými. Ale ani zde nenachází plné pochopení! Ani učedníci totiž nepřijímali všechno, co jim Ježíš říkal. A ze všeho nejméně chápali lidé kolem Ježíše to, že Mesiáš musí trpět! Plně se to projevilo i teď při popisovaném stolování.
Přišla žena s alabastrovou nádobkou plnou vzácného oleje. Nádobu rozbila a vylila olej na Ježíšovy vlasy. – Vůně nardu zaplavila prostor. – Co to ta ženská dělá?, říkali si všichni.
Marek neuvádí, co to bylo za ženu, ale Lukáš mluví v takovéto situaci o ní jako o ženě „hříšnici“… Otázka však mířila nejenom na adresu této postavy. Šlo také o to, proč to ona dělá? – Učedníky ani nenapadlo, že jsou právě svědky prorockého pomazání. Tak, jak to znají ze sz-příběhů, i zde a teď je někdo pomazáván ke zvláštnímu úkolu! –Oni to však nechápou, protože to dělá žena, a to nespíš žena s velice pochybnou minulostí….
Jiní zase viděli chybu v další věci. Proč ničí tato ženská takové bohatství? 300 denárů by se dalo utržit za tento olej z Indie! 300 denárů,  plat dělníka za celý rok!
Oba směry uvažování jsou ovšem nesprávné. – Těm, kdo bědovali nad ztrátou tak velkého finančního obnosu, Ježíš říká: „Chudé máte vždycky při sobě a kdykoli jim můžete pomáhat.“
U chudých a potřebných totiž nejde o jednorázové dary. S chudými a opuštěnými člověk musí být, musí se s nimi sdílet. Dát na chudé pár tisíc a pak žít jakoby kolem nás nebyli, to velký význam nemá. A zavání to spíše pokrytectvím… Ale pomoci, když je nejhůř, navštívit , když samota nejvíc tlačí, potěšit v nemoci, když se o člověka pokouší úzkost a zoufalství – prostě být blízko, být bližním pro chudého a opuštěného – to je nejvíc! Ježíš Kristus od nás nežádá velká gesta. On chce, abychom ho následovali a byli s těmi, kdo jsou „plačící“.
Když Ježíš vidí ty nevraživé pohledy, zasahuje a zastává se té podivné a nerozumné ženy. Říká těm, kdo se na ni osopili: „Netrpte ji, nechte ji. Dobrou věc učinila. Učinila, co měla a všude, po celém světě, kde  bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co udělala.“
Co tak dobrého udělala tato žena, že to Pán Ježíš dokonce nazývá dobrým skutkem? Na tuto otázku odpovídá Ježíš sám: „Už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.“
Kolikrát už jsme tento text četli, kolikrát jsme o něm už přemýšleli? – Ale otázkou zůstává, kolikrát jsme si uvědomili, co všechno je v těchto slovech ukryto!
Ježíš mluví o pomazání. Ale kde je prorok puzený duchem Božím, kde je rituál s vyhlášením slova Hospodinova, kde jsou slova poslání, která určují úkol, pověření? – Nic z toho nevidíme. Je zde jen žena, to jest příslušnice pohlaví, které nemělo co do mužských věcí mluvit! Vylévá na Ježíšovy vlasy drahý olej… Přejímá roli proroka a pomazává Ježíšovo tělo už předem k pohřbu…
Proč nemohl i teď, na rozhraní staré a nové smlouvy, tento úkon provést nějaký skutečný Hospodinův posel? – Odpověď je právě v tom, co tak pobuřovalo Ježíšovy současníky. Totiž v tom, že Mesiáš není omezen židovskými předpisy. Neodvrací se zavržených: nebojí se poskvrnění dotekem hříšnice, nebojí se ani, že ho kulticky znečistí dotek ženy trpící krvácením. On neobchází obloukem ani malomocné. Tento pravý a skutečný Mesiáš, kterým Ježíš doopravdy je, dokonce sedá k jednomu stolu i s celníky /t.j. se zrádci národa/ a s nevěstkami. – A proč tak jedná? No práv¨ě proto, že pro ně přišel. A pro ně neváhá jít až do krajnosti – až do obětování svého těla, svého života… Z které jiné skupiny obyvatel Izraele potom mělo vzejít  prorocké pomazání, to prorocké potvrzení Ježíšova konce?
Ježíš splyne s obyčejnými a hříšnými lidmi / i když sám je bez hříchu!/. Ježíš se s nimi spojí tak, že riskuje všechno. Navenek vystupuje a jedná i on jako obyčejný a nesvatý člověk. Proto také přijímá titul „syn člověka“. Hříchy hříšných bere na sebe – nechá se sám označovat za rouhače a hříšníka, který má ďábelství – protože tito potřební a zavržení ho potřebují. A protože Pán Ježíš takto sloučí svůj život s těmi černými ovcemi Božího lidu, proto také je od těch „spravedlivých“ odsouzen a skončí na kříži jako zločinec.
Nemohl přijít jiný prorok než z řad těch postižených a nemocných a špatných, neboť  nemohli Spasitele jiní potřebovat více než právě  tito – právě ti, kdo byli úplně na dně! A je úplně jedno, jaké dno máme na mysli. Jestli dno hříchu či dno nemocí, které z člověka činí vyvržence!
Bible tuto velikou pravdu řekne stručně a jasně: nemocní potřebují lékaře – ne zdraví; Syn člověka přišel zachránit hříšníky – ne spravedlivé…
V tom je velikost a sláva Ježíšovy oběti, že pro, nás přišel a sebe vydal – aniž jsme si to mohli nějak zasloužit. Ježíš nečeká než se nejdřív polepšíme. Bere na sebe všechny naše omyly a chyby a celou naši nevhodnost a nepřipravenost setkat se se svatým Bohem. Bere nás celé a přemáhá svou láskou.
To slovo přemáhá  snad nejlépe vystihuje naše překvapení nad tím, že i když jsme hříšní, Ježíš nás vytáhne z toho víru – který  námi lomcuje a stahuje nás do beznaděje – a dá nám moc svého pokoje. On, Ježíš, se ztotožňuje s naším umíráním a jde do smrti první. Jakoby všem, kdo mají hrůzu ze zatracení a z věčné smrti, řekl“ „Počkejte – já půjdu.“
Nebyla to cesta lehká. O tom svědčí Ježíšův zápas v Getsemanské zahradě… Ale On necouvl před snahou lidí umlčet ho! Bál se, ale neutekl. A tak přišlo ukřižování…
Možná si někdo z učedníků myslel /po Jeho smrti/ – ta žena ho neměla pomazat tím nardovým olejem, špatné znamení… Určitě si mnozí říkali: snad si to Ježíš nikdy neměl připustit – ty myšlenky o utrpení, o pohřbu… A jistě i dnes mají lidé plno otázek: muselo to být, musel Ježíš zemřít?… Proč to Bůh dopustil?…
Můžeme ovšem jenom říci, že právě takovou cestu vidíme u Spasitele!
Ale díky Bohu smíme tu větu říci trochu jinak: U Spasitele vidíme cestu.Neboť díky Bohu a Jeho vzkříšení se hrob stal otevřenou bránou pro Ježíše – a tím i pro nás! Život už není smrt. Po Ježíšově zmrtvýchvstání už je to jinak: život i smrt jsou vzkříšení!…
Žena obětovala olej z nardu v hodnotě ročního výdělku. Mohlo se to dát na chudé. Mohlo. Ale nedalo. Ten olej na vlasech Ježíšových je znamením, že za všechny chudé a zdeptané už brzy bude zaplacena mnohem větší cena – celoživotní výdělek dělníka, který přišel od Boha. Tak veliká cena, že má sílu vyplatit hříšníky celého světa.
Ježíš tu cenu zaplatil, aby se chudí a zoufalí mohli s Ním stát bohatými – abychom už dnes byli živými v moci Jeho vzkříšení.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kazani. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.