Lazar /J 11, 1 – /
Lazar ne nemocný. O Lazarovi víme jenom to, že to byl bratr Maria a Marty z Betanie. Tyto dvě sestry známe z jiného vypravování, z kterého se dovídáme, že Marta byla velice snaživá, obsluhovala Ježíše, starala se. Marta – ta setkání s Ježíšem využila úplně jiným způsobem. Nekmitala. Naopak – hodila za hlavu pro tuto chvíli praktické záležitosti a seděla a poslouchala, co Ježíš učí.
Ta uběhaná Marta to nemyslela špatně. Chtěla si uctít hosta, chtěla mu posloužit….Ale když viděla, že Maria na všechnu práci v kuchyni zapomněla, tak jí to zlobilo – až začala Marií vyčítat, že všechno nechala na ní.
Ježíš se ovšem zastal Marii a tu její nečinnost dokonce pochválil. Řekl:“Maria vyvolila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde“. Vybrala si totiž to Ježíšovo slovo – to slovo, které má moc křísit k novému bytí.
V životě není totiž důležité, co my děláme pro Ježíše, ale spíše to, co Ježíš dělá pro nás. Ježíš to také jasně vyslovil:“Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil.“
zdá se, že si během doby toto uvědomovala i Marta. Protože, když Lazar onemocněl, tak obě sestry vzkázaly Ježíšovi:“Pane, ten kterého máš rád, je nemocen:“ Z tohoto vzkazu, že Ježíš musel být v kontaktu se všemi sourozenci častěji a že se mezi nimi a Ježíšem utvořil přátelský vztah. Snad bychom měli raději říci „hluboký“ vztah. Evangelista Jan to v 5.v. říká přímo: „Ježíš měl rád Martu, její sestru i Lazara.“.
Vzkaz, který teď sestry posílají, zní tedy velmi naléhavě. Jakoby Marta i Marie volaly: „Ježíši, vždyť ho máš rád, přece ho nenecháš jen tak bez pomoci! Přijď, pomoz!“- Jenže Ježíš nespěchá. Ví už, že je Lazar nemocný, ale zůstane ještě celé dva dny na tom místě. kde právě byl.
Co to má znamenat? Proč nespěchal?…Marta i Marie teď pečují o nemocného bratra; snad mu dávají obklady, možná mu vaří čaje…Nevíme. Ale zcela určitě netrpělivě vyhlížejí Ježíše Kde je, co se stalo? Proč už tady není? – tak se asi ptají každou chvíli. A snad je napadne ještě tíživější otázka: Je mu to snad jedno, že Lazar umírá?…
Takto se ptáme nejednou i my, když vidíme někoho těžce nemocného. – Je to snad Ježíšovi jedno, že tento člověk „pracuje k smrti“? Proč otálí, kde se asi vznáší – v jakých výšinách?…
Takové a podobné otázky proudí lidem hlavou, když stojí tváří v tvář umírání. A někdy se stává, že ten, kdo někoho doprovází k smrti, své nejistoty i neunese. Vzpomínám na jednoho křesťana, který tak hrozně stál o zachránění svého známého, že se za něj modlil tak řečeno dnem i nocí. Zapálil si nějakou petrolejovou lampičku na zdi a když se modlil za život onoho nemocného, tak vždy koukal na to světlo. A přál si, aby tak jak hoří světýlko v lampě, hořelo a nezhasínalo i žití toho nemocného… Nevím, jak vám všem se líbí počínání takového modlitebníka, ,ale musím říci, že tento modlitebník byl nakonec zklamán. A když onen těžce nemocný pacient zemřel, tak tento zapálený křesťan se urazil a to světlo na zdi sfoukl. Jakoby chtěl říci: Bůh nefunguje. Nehraju!
Ale jak je to as tím fungováním či nefungováním, to nám snad ukáže lépe náš biblický příběh.
Ježíš po dvou dnech řekl svým učedníkům:“Náš přítel Lazar usnul; jdu ho probudit.“ Když pak Ježíš přicházel k Betanii, byl Lazar už čtyři dny v hrobě a v domě sester Marty a Marie bylo mnoho přátel, kteří je potěšovali v zármutku.
Marta slyšela, že se Ježíš blíží k vesnici a vyšla mu naproti. První její slova byla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr zemřel.“ Ježíš odpoví: „Tvůj bratr vstane.“Marta se domnívá, že Ježíš myslí konec věků a vzkříšení všech k poslednímu soudu. Ale to ji nezajímá. Má strach teď. Strach, že teď je zlr, že s Lazarem se stalo něco, co se stát nemělo. Veřili Ježíšovi, že je všechny ochrání – když je měl rád – ale tohle, to jim Ježíš neměl udělat! – Je pryč, když je Lazarovi nejhůř, je pryč, opustil je, když Lazar zápasil se smrtí – když prohrával se smrtí!…Ježíš nepomohl a Lazar se propadl někam do podsvětí, do spárů démonů…
„Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr zemřel!“ – Tato výčitka /stejná/ zazní i z úst Marie. Myslí si totéž jako Marta: Je zle, Lazar nebyl ochráněn, Ježíš byl příliš daleko.
Ježíš ovšem ví, že všechno je jinak. Říká pak: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít Kdo žije a věří neumře navěky. Věříš tomu?“ Marta odpoví: “Věřím.“ – Řekne sice „věřím:, ale zdá se. že je přece jen na rozpacích.
Není snadné představit si to, co jsme nikdy neviděli a nezažili.Protože i když věříme a prožíváme Boží blízkost, i tehdy platí, že poznáváme jen částečně To, co se s námi děje při setkání s živým Kristem, to je sice nová existence, nové narození, ale je to jen začátek – „závdavek“, jak píše ap. Pavel.Vidíme – pokud žijeme – jako v zrcadle. Ještě jsme do Božího království nevešli… Matka Tereza nebo mučedníci by nám mohli říci jistě víc. ale není to možné; nelze vyprávět o tom, co je „nevypravitelné“.
My však smíme vědět, že když věříme, zůstáváme v Ježíši Kristu. Jako ratolest jsme spojeni s kmenem a toto spojení neruší ani smrt. I když přijde nemoc nebo dopravní nehoda a větev se ulomí, na kmeni zůstává nový útvar – nový díl našeho bytí – a my zůstáváme v kmeni…
Mnohokrát jsme se už v životě ptali, podobně jako ti přátelé, kteří potěšovali Martu a Marii: „Když udělal tolik mocných činů, tolikrát uzdravoval nemocné a chromé a slepé – nemohl učinit, aby tento člověk nezemřel?“
Bůh však v Ježíši Kristu jedná jinak. Nefunguje podle našich přání. Nepřišel proto, aby na zavolání natahoval lidské životy o pár let. Ani nebude zkracovat délku životů, když si to někdo přeje. Neslyší Tomáše /v.16/, který poví:“Pojďme i my a zemřeme spolu s Lazarem.“ A nevyslyší ani ty dva lidi, kteří mi onehdy řekli:“Prosím Boha, aby si mě vzal.“… To Ježíš nedělá.
On přišel proto, aby /J 3,16 /“každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ a věděl, že smrt není zánik, ale vstup.
Už teď, kdy žijeme normální život, pracujeme, hrajeme fotbal či jdeme na houby , už teď nás Ježíš vyvádí z hrobů a přenáší ze smrti do života – a tak dělá s námi to, co jako znamení ukázal na Lazarovi.
„Kam jste ho položili?“, ptá se Ježíš. Ukázali mu hrob. Byla to jeskyně a na ní přivalen kámen. Marta je zděšená. Chce zastavit Ježíše: „Pane, už je v rozkladu – vždyť je to už čtvrtý den! Ale Ježíš chce, aby lidé viděli Boží slávu: „Odvalte kámen! A pak Ježíš mocným hlasem zvolá: „Lazare, pojď ven!“ A zemřelý vyšel.
Chcete také vidět Boží slávu? – Myslím, že nám to Bůh nedá. Aspoň ne jako pastvu pro naše oči. On chce, abychom ji viděli na našich životech.
Ježíš se nám neztrácí v žádných výšinách a dálavách Přišel na tuto zemi, aby po ukřižování a vzkříšení už zde v této naší „časnosti“ i nás probouzel ze stavu mrtvých lazarů. I do našich hrobů – jakkoli příjemně v nich máme ustláno /a jakkoli veliký puch z nich vychází/ – volá mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“
Kdo zaslechne Jeho hlas, nezemře navěky. Neboť kdo věří, stává se kmenovým zaměstnancem firmy „Nebezemě“, Otec a Syn, společnost s ručením neomezeným. Amen