Mudrci od východu.
/Mt 2,13 – 23/
Mudrci od východu přišli, aby se poklonili právě narozenému králi. Byli vedeni hvězdou – a ta je dovedla až do Betléma, do stáje pro zvířata. V tomto pasteveckém prostředí /dnes pro někoho romantickém, pro jiného špinavém/ odevzdali věštci narozenému králi panovnické dary –zlato, myrhu, kadidlo… Ale co je to za krále, kterému přinesli takové vzácnosti a kterému se klanějí? Je to vůbec král, když leží na seně, protože se pro něj „nenašlo místo pod střechou“?. .. Není to všechno nějaký špatný vtip?
Král Herodes, který vládne v Izraeli, toto narozené dítě jako svého konkurenta cítí! Nesnese pomyšlení, že by ho měl někdo sesadit z trůnu. Proto dá povraždit v Betlémě a okolí všechny malé chlapce: od mimina až do dvou let!
Herodes se plete, když si myslí, že Ježíš bude jednou sedět v jeho paláci a že bude světským panovníkem místo něj. – Ale správně tuší, že se narodil někdo, kdo bude důležitější než nějaký král se svým trůnem a se svým vojskem a se všemi různými hradbami a opevněními.
Mesiáš je bezbranný jako dítě – a Mesiáš zůstane bezbranný i tehdy, když je dospělý a už má své učedníky a blíží se k dovršení svého poslání… Mesiáš je bezbranný, ale přesto je silnější než králové všech zemí dohromady! Vyvražděním dětí si Herodes kůži nezachrání, vyvražděním křesťanů si neupevní své postavení ani císař v Římě – Nero. „Krev křesťanů je jako símě, z kterého se rodí noví učedníci“, napíše jeden z historiků prvního století n.l.
Mesiáš Ježíš nemá světskou moc, ale přesto ohrožuje ty mocné tohoto světa. Každý, kdo uvěří v Krista je totiž naplňován mocí Božího Ducha – mocí vnitřní, která uchvacuje pro cestu vyšší, než jre slepé klanění se vnější síle císařů a despotů či totalitních režimů… Když uvěříme Kristu, pak Kristus žije v nás a my poznáváme, že ten – nebo to, čemu jsme se klaněli doposud, že to všechno je jenom plevel a plevy. Světská sláva prázdná sláma – tak se vždycky ukáže moc lidí a věcí z tohoto světa proti moci duchovní, s kterou nás zasahuje Bůh v Kristu Ježíši…
A to je možná ten pravý důvod, proč lidé cítí strach před Ježíšem Kristem. Ježíš je opravdu konkurentem proti všem naším dřívějším hodnotám! Naše básně, které jsme psali dřív, naše postavení, po kterém jsme toužili, uznání, které jsme si chtěli u svého okolí vydobýt – to vše bledne a usychá při setkání s Mesiášem – jako ta tráva…
Ježíš je nejenom protiváha proti všemu, co nás před tím umělo posednout. On je víc. On všechno převažuje a převyšuje. Kristova moc převáží i toho našeho starého Adama v nás /toho neandrtálce/ – převáží tak silně, že jednou můžeme říci spolu s ap. Pavlem – „Nežiju už já, ale žije ve mně Kristus“… Když takto kraluje v nás Ježíš, na co nám je potom nějaký Herodes nebo Pilát nebo Nero /nebo matka strana/? –
Avšak člověk, který zatím neprohlédl – a Herodes takovým byl – myslí, že se musí chránit anebo dokonce musí to domnělé nebezpečí odstranit. Jenže Bůh vede svoje dílo i přes lidskou zaslepenost a zlobu a násilí…-Josef dostává pokyn, aby utekl spolu s Marii a s dítětem“ „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam tak dlouho, dokud ti neřeknu.“ Josef uposlechl tento hlas a pobýval s rodinou v Egyptě – a to až do doby, kdy zemřel Herodes. Pak se Josef i s Marií a s Ježíšem vrátili a usadili se v Nazaretu – „aby se splnilo proroctví, že bude nazýván Nazaretský“.
Ježíš Nazaretský – není to divné jméno? Proč má být jméno Spasitele spojeno se jménem konkrétního městečka? Vždyť to není Josef syn – ale syn Boží! Proč Nazaret a proč tesař? Není to spíše oslabení toho základního významu, že Ježíš jako Mesiáš bude „světlem pro všechny národy“?
Nemůžeme dát na všechny otázky vyčerpávající odpovědi, ale jedno víme: Ježíš, „syn tesařův“, Ježíš z Nazaretu – to nám navždy má připomínat, že Ježíš byl člověk – že Slovo se doopravdy stalo tělem! A že Ježíšovy zkoušky a úzkosti byly skutečné!…- A říká nám to zároveň, že i ta Ježíšova smrt byla doopravdy!
Ježíš nežil zde na zemi jenom zdánlivě – jako by byl člověkem, jakoby na tom věčném měl jenom nějakou slupku či masku. – Ježíš je zvláštní Mesiáš, a proto je tak těžké v něj uvěřit. V Ježíši Kristu se „věčné“ spojilo s tělem, a to úplně a nerozděleně. A pro nás to znamená nesmírnou úlevu. Znamená to, že abychom mohli žít s Bohem, nemusíme a nemáme zavrhnout naše tělo a naší pozemskou existenci. Pro duchovní život není zapotřebí žádné dlouholeté asketické cvičení a odříkání a potlačování citů a tělesnosti a rozumu.
Ta největší sláva a radost z narození Spasitele spočívá v tom, že Spasitel tímto a takovým narozením přichází do našeho života, do našeho tělesného stavu – a že to jediné, co od nás chce, je to, abychom uvěřili! A na Něj spoléhali. Nic víc…
Když uvěříme a přijmeme tu podanou ruku, dál už nemusíme nic dělat! Dál už dělá všechno Bůh sám – ta Boží moc přítomná v Kristu. Chodíme do práce, děláme na poli, uklízíme, jíme., spíme, rozčilujeme se i doufáme… Ale když věříme v Ježíše Krista, tak žijeme duchovně – protože žijeme s Bohem a žijeme s Bohem ve všem. – Lépe řečeno, žijeme tělesně i duchovně. Ale jak jsme to už říkali, to, co je od Boha, to převyšuje a převažuje toho starého Adama! /Tak jako světlo převyšuje tmu./
Proto je tak slavnostní a sváteční tento vánoční čas, protože si vždy s novou vervou připomínáme, že s Ježíšem Kristem nejsme jenom potící se a slzící hmota – ale naopak, že s Ježíšem Nazaretským je duchovní vařit i šít na stroji, milovat či odpočívat. Proto se Bůh stal tělem, aby celé naše tělo bylo posvěceno! Ale svatými se nestáváme tím, že něco neděláme, ale že všechno, děláme s Ježíšem Kristem! Ne tím, že něco nejíme a nepijeme a něco si zakazujeme, ale tím, věříme a děláme to, co je potřeba – podle toho, kde žijeme a jakou práci máme. /O tom dělání a nedělání je vlastně jen jedna věta z bible zajímavá v této souvislosti: „Kdo nechce dělat, ať nejí“… – Protože, kdo nechce dělat to, co patří do našich úkolů, ten pohrdá životem, tak ho Bůh stvořil – a pohrdá i betlémským Mesiášem narozeným v těle!…
Náš Spasitel je jiný, než cizí bohové. – Tohoto betlémského Spasitele bylo možno pronásledovat i zabít: proto Josef i sním uprchl do Egypta! – Tohoto nazaretského Mesiáše bylo možno i neuznávat – proto byl k vidění v Nazaretu se sekyrou a dlátem. – Tohoto Mesiáše narozeného z Marie je možné i nepřijmout, odmítnout – proto ho nakonec lidé ukřižovali!… To všechno je možné, protože je to Mesiáš zvláštní: je to král mocný i slabý zároveň
Když byl na světě, měl hlad a měl i strach z cesty, kterou ho vedl Bůh. A procházel i smutkem a úzkostí. Ale právě takovou cestu vyvolil Bůh, abychom při každém čtení Bible a při každém poslouchání kázání slyšeli, že se narodil a byl zabalen do plenek – aby se po smrti a po vzkříšení narodil i v našem těle! /A bychom my s Ním i zemřeli i byli vzkříšeni./
Vánoční jásot nám vždy znovu zdůrazňuje, že člověk je dobré místo pro Boha a Bůs si v člověku /v nás/ dělá svůj chrám, který naplňuje svou přítomností. Vždyť Bůh stvořil člověka a dnes ho v Ježíši Kristu tvoří opět ke svému obrazu!
Bůh nechce lidi odlidštit, ale zlidštit. Bůh nechce lidi s očima obrácenýma v sloup, ale s očima obrácenýma k lidem – a k manželce a k dětem a kamarádům a také ke zvířatům – k želvám a křečkům a rostlinám. Neboť tohle všechno stvořil Bůh, a chce, aby tento svět byl k žití… K tomu nám posílá takového Mesiáše, který nás učí vidět a mít rád. Neboť Ježíš Kristus, který se narodí v našem srdci, je ztělesněním lásky: „láska a milost v Kristu stala se“. Amen.