MOST, 23.11.2008
Kázání k.90. výročí vzniku ČCE.
Dnes si celá naše církev připomíná 90. výročí svého vzniku. Dne 17.prosince 1918 se konal generální sněm českých evangelických církví.Setkání se konalo ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Byla zvolena neutrální půda, aby se ani na okamžik nezdálo, že některé části českých evangelických církví se přikládá větší význam…Byl to projev dobré vůle domluvit se, najít společnou cestu.
Toleranční patent z r. 1781 dovoloval jen dvě konfese: augsburskou a helvétskou. Jinak řečeno – luterskou a kalvínskou. Nejednou tyto evangelické sbory stály nejenom chladně vedle sebe, ale někdy i tvrdě proti sobě!
Mohli bychom se ptát, jak je to možné, že křesťané navzájem nespolupracují, by že někdy jsou až nepřátelští?… Odpověď je velmi jednoduchá. _ Je to známá tvrdohlavost až omezenost, která je vlastní celému lidskému rodu. Bojujeme o místo na slunci, nepřejeme druhým zdar závidíme a žárlíme, když má někdo větší uznání. A když někdo nepřijme náš názor, tak se cítíme zneváženi a jsme uraženi A jsme toho druhého schopni zavrhnout, zatratit.
Pozoroval to v korintském sboru i ap. Pavel. Vytvořili se tam až nepřátelské tábory. „Já jsem Pavlův, já Apolův, já Petrův, já Kristův“… Vidíme, že už v 1. století na samotném počátku křesťanství tvrdošíjnost a zaslepenost existovala. A nedůvěra či nenávist k odlišným myšlenkám v křesťanství přetrvávala celých 2000 let.
A teď najednou se stal zázrak a dvě „konkurenční“ církve se sloučily. Prostě se vzdaly svého jména, překročily svá specifika /uctívané tradice/ a shodly se na novém jménu a společném uspořádání.
Jan Karafiát napsal:“Ten generální sněm nakonec odhlasoval, že reformovaní už nejsou reformovaní a augsburští muž nejsou augsburští, nýbrž že jsou nyní všichni stejně českobratrská církev evangelická.“ Musíme pro úplnost dodat, že Karafiát toto sloučení neviděl rád. Sám zůstával stále „reformovaný“. Zdálo se mu, že se při koncipování nového spojenectví málo zdůrazňuje podstata křesťanské viry – a to „dokonalé ospravedlnění u víře v krev Syna Božího.“
Na sněmu vládla však slavnostní atmosféra: „Jestliže celý národ jásá m- my čeští evangelíci radujeme se a plésáme dvojnásob“, řekl jeden z řečníků…. Karafiát zůstal na svých pozicích a dostal se do hluboké izolace. Ale Karafiátovy obavy z nějakého oslabování evangelijní zvěsti nebyly na místě…Nová církev si hned zkraje kladla za úkol pečovat o učení církve tak, aby zvěst evangelia nebyla deformována. Nebylo jednoduché převést sbory, které patřily dříve do svazku rakouské církve, do nového útvaru. Ale postupně se vše chybějící doplňovalo a rozvíjelo. /Byla založena teologická fakulta, vypracovány zásady katecheze pro konfirmaci, vytvořena komise pro pomoc v sjednocování různých tradic ve sborech atd./
Když sledujeme zrod naší církve, musí nás napadnout otázka, jak je možné, že se to vlastně povedlo, – a také – jak je možné, že se nám často nedaří respektovat u jiných lidí různé názory či vlivy jiných tradic.
První otázka nás vede k minulosti. Ani my – jako jedinci- nejsme bez předků a ani ČCE není bez „praprarodičů“, bez předchůdců. Už 200 let před M.J.Husem kázali ve Francii Valdenští: studovali Písmo a chodili po krajině jako apoštolové a kázali- prostotu, chudobu, Krista… Samozřejmě přišlo pronásledování. /Útočiště nakonec našli v horách severní Itálii u Piemontu, kde jejich církev žije dodnes./
Ve 14. století vzbudil velký ohlas kněz a profesor John Wiklef. V Oxfordu přednášel bohosloví a filozofii. Kázal proti nepravostem v církvi. V té době už byli dva papežové Wiklef si dovolil tvrdit, že papež, který neposlouchá Boží zákon je antikrist! – Ale nejen to. Vystupovali proti církevnímu učení, že chléb a víno se proměňuje při Večeři Páně. Tvrdil /už tehdy!/, to co vyznáváme i my, když stolujeme u Kristova stolu.
U této otázky se můžeme na chvíli zastavit. Wiklef říkal, že chléb zůstává chlebem a víno vínem, ale že tělo Kristovo a krev Kristova jsou svátosti přítomny zvláštním způsobem – posvátným způsobem /svátostným/ a my věřící přijímáme duchovně tělo a krev Páně: vidíme. že to už není historie, ale největší a nejhlubší současnost!
V Německu jsme si ulamovali z obrovské nízké placky upečené z bílé mouky, zde v Čechách máme nejspíš chléb z Tesca či Penny marketu. Ale chleba zůstane chlebem, jen s jedním rozdílem. Protože jsme se nad ním modlili a v těch chvílích spojovali své životy se vzkříšeným Pánem, tak zbytky chleba nevyhodíme, ale dojíme. Stejně jako dopijeme i víno, které zbylo v kalichu. Proto dopijeme, protože jsme si nad ním připomínali aběť Pána Ježíše Krista. A když to bylo dobré víno z Moravy, zůstane morabské, a kjdyž to bylo víno krabicové, zůstane vínem nižší kvality i nadále.
Wiklef ovšem nepřemýšlel jenom o Večeři Páně. Horli také proti ctění svatých a ostatků /náš Otec vlasti císař Karel VI.byl na opačném pólu – vášnivý sběratel statků./ a dokázal odsoudit i prodávání odpustků a bohatství církve. – A co nám zní úplně nejvzácněji, jsou slova o našem místě u Boha a v Božím lidu: Zda někdo patří do církve, o tom rozhoduje a ví jedině Bůh. Žádná církevní vrchnost, žádné vyobcování z církve, nikdo a nic si nesmí dětak nárok na Boží soud. Bůh povolává k sobě a my lidé k tomu smíme jenom mlčet. Anebo se radovat.
Toto vše, co nám zní jako ta nejvznešenější hudba bylo ovšem Římem prohlášeno za kacířské.
Wiklefovy myšlenky přijal za své i náš M.J.Hus. A ne pouze přijal – nebál se je i hlásat na universitě a z kazatelny. Nemůžeme se divit, že Hus se během několika málo let dostal na index a byl církví také odsouzen jako kacíř!…Co následovalo, už víme: Kostnice, upálení Jana |Husa, vznik husitství – a pak husitské války, které trvaly 14 let /až do bitvy u Lipan r.1434/. Až na malé výjimky se celý národ hlásil k husitství a k církvi utrakvistické /od vysluhování podobojí /sub utraque specie – pod obojí způsobou/.
Církev utrakvistická i nová Jednota bratrská prožívaly těžké časy. Čechy byly Římem považovány za kacířské! I sám Jiří z Poděbrad se dostal do klatby a byla proti němu vy\praveny křižácká válka.V očích papeže mu nepomohlo ani to, že /na důkaz boje proti dalšímu štěpení církve/ sám pronásledovat zbytky táborů a představitele Jednoty bratrské., která se tehdy právě formovala.
Ve srovnání s utrakvisty byla Jednota bratrská ovšem mnohem radikálnější. Už v polovině15.století se naprosto oddělila od Říma. Jediný základ víry a života bylo pro ni Písmo svaté. Duchovní otec Jednoty Chelčický studoval bibli, spisy M.J. Husa a J.Wiklefa. Dospěl k jasnému porozumění evangelia. T.j. že jediným a svrchovaným Pánem je Bůh, který se sám zjevil v Ježíši Kristu, našem jediném Spasiteli. Tomuto Pánu a Spasiteli se křesťan musí plně odevzdat – a to živou vírou a poslouchat Jeho přikázání bez polovičatosti. /Říká nám to ještě něco?/ Těmito slovy zdůrazňuje Petr Chelčický, že křesťan je naprosto svobodný od církevních zprostředkovatelů. – Svobodný, ale odpovědný také. Zodpovídá se ovšem jen Bohu a Ježíši Kristu.\a zodpovídáme se správně tehdy, když svůj život poměřujeme Kristovým slovem /= Jeho učením/…
Jako nejvyšší a základní příkazy viděl Chelčický v „Kázání na hoře“/Mt 5-7/. Dovozoval, že všichni máme být Božími bojovníky, ale jinak. Ne se zbraní v ruce, jak to viděli husité, ale v duchovním boji.V ep. Efezským to stojí jasně. „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy – proti nadzemským duchům zla.“ Vrcholem duchovního zápasu křesťana je láska k nepřátelům! …
Naše církev má narozeniny… Vznikla proto, že na začátku byli osobnosti, které měli odvahu poslouchat Boha víc než lidi! Kristus je uchvátil a oni nemohli jinak – i kdyby měli zemřít. /Však také zemřeli: nejen Hus na Jeroným, ale také někteří z prvních členů Jednoty bratrské./
Když se reformační hnutí u nás setkalo později s reformací světovou, základ pro budoucí vznik naší církve byl tím upevněn. Díky práci Jednoty bratrské /zpěvníky, překlad Nového zákona a pak to největší dílo – bible kralická/ se na našem území a v našem národě udrželo vědomí hloubky všech zápasů našich předků a předchůdců ve víře.
Po 1.svět. válce, když vzniklo i samostatné Československo, zatoužili čeští evangelíci po vyjádření podstatného spojení s našimi duchovními kořeny. Nebyli jenom luteráni či kalvíni. Byli také dědicové husiství a Jednoty bratrské. Toto vědomí jim umožnilo povznést se nad vlastní konfesijní „oplocení“. a vykročit do nové církevní podoby.
Ptali jsme se, jak bylo možné, že se stal ten zázrak a lidé v tom roce 1918 dokázali pustit věci, na kterých ještě donedávna lpěli?…- Odpověď musíme hledat právě v dějinách.
A ptali jsme se také, proč my dnes tak těžko přijímáme lidi s jiným názorem?…Možná je to tím, že málo čteme Písmo a málo nasloucháme, co nám Bůh chce říci.
Když je vrcholem našich duchovních bojů „milovat nepřítele“, musí být tak těžké milovat sestru a bratra – třeba i s jiným pohledem na věc?
Ap. Pavel má naději i v různosti smýšlení. Píše:“Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak – i to vám Bůh objasní“.
Nadšení z usnesení generálního sněmu bylo přijímáno i dole ve sborech. V Humpolci se sešli ke slavnosti sjednocení luteráni a kalvíni ze širšího okolí.Jeden presbyter zakřičel:“A já přeju tej naší novej víře, aby byla jako humpolecký loden!“. /Humnpolecký loden je druh sukna tak trvanlivého, že přetrvá i svého nositele.
Něco podobného můžeme přát dnes naší církvi i my /ať je jak humpolecký loden/ – tedy s tím pokorným vědomím, že všechno pomine, ale slovo Kristovo trvá navěky. Amen.