Čtení: Ex 3,1-14
Text: Ex 13,3-19 + Mt 6,9b:„Posvěť se jméno tvé“.
1. prosba v Modlitbě Páně zní Posvěť se jméno Tvé. – Když slyšíme tuto větu, tak nás hned napadne otázka: Proč se tak máme modlit? Cožpak Boží jméno není svaté?… Odpověď samozřejmě zní: Jak pro koho!
Víme, že zbožní židé úctu k Božímu jménu měli. Tetragram JHVH nevyslovovali, ale nahrazovali jej opisem Adonaj, Pán… Jméno Boží odjakživa budilo bázeň, ba až hrůzu! Protože setkat se svatým Božím majestátem znamenalo, setkat se s ohněm, který spaluje vše nečisté, nedobré – vlastně všechno to, co nutně je v nás, v porušeném člověku.
Mojžíšovi se zjevil Bůh v ohni u hory Choréb. Nejdřív bylo vidět jen plápolající oheň uprostřed keře. Mojžíš je zvědavý. Chce jít k tomu ohni, ale zastaví ho Boží hlas: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, místo, na kterém stojíš, je půda svatá!… Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův!“… – A čteme, že Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět…
Tato scéna nám něco důležitého napovídá. Když Mojžíš vidí jenom oheň, jde ten úkaz v klidu a bez obav prozkoumat. Ale když z ohně zazní Boží hlas, padne na něj bázeň! Nebojí se ohně, ale chvěje se z Boží přítomnosti! A kdo k němu mluví? – „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“, slyší Mojžíš. – Je to jméno? Není, aspoň ne takové, na jaké jsme zvyklí. A přesto to jméno je! Je ve chvíli, kdy Bůh promluví a promluví k nám a sám sebe takto označí… – Vždyť jsme to četli. Mojžíš se Boha ptá na jméno. Má jít k Izraelcům a k faraónovi a vyvést Izraelce z Egypta… Bojí se. Chce mít proto něco v ruce, pověření, jméno toho, kdo ho poslal. Chce se něčím prokázat, něčím být zaštítěn… A tak říká: „Až přijdu k Izraelcům a řeknu „posílá mě k vám váš Bůh“ a oni se zeptají – „jaké je jeho jméno“ – co jim řeknu?“… A jaká je Boží odpověď? – „Jsem, který jsem.“ Řekni: „JSEM posílá mě k vám“…
Jenže Bůh ví, že to je na Mojžíše trochu příliš, a chce mu to ulehčit. A říká opět to jméno, které jako jméno naším uším nezní. „Řekni Izraelcům toto: Posílá mě k vám Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení“…
Zde v těchto několika větách máme klíč k podstatné věci…. Někdo řekne, že Bůh nemá jméno, protože Boha – věčného a nekonečného – nelze vtěsnat do nějakého slovíčka, nelze z Něj dělat nějakou věc, předmět!… Jistě, nelze a nemáme to zkoušet. Snaha vmyslet Boha do věci, vyrobit si z Boha předmět, znamená vytvářet modlu!
Ale když Bůh řekne: „Já jsem Bůh Abrahamův a Izákův a Jákobův – to je navěky mé jméno“, tak to něco důležitého znamená. Stejně, jako když na otázku „jaké je tvé jméno“ Bůh odpoví: „Jsem“… On je! – A ten, který je, nyní vztahuje ruce k Izraelcům, aby je zachránil!…Ten, který je, nyní vztahuje své ruce i ke mně i k tobě – aby tě /aby nás/ zachránil a vyvedl z otroctví… A ten JE se hlásí k těm, které zavolal. Ty chce dotvořit ke svému obrazu. /Proto je Bůh Bohem generací, Bohem Abrahama a jeho syna a jeho vnuka a pak Bohem Davida a Šalamouna a dál až ke Kristu./ A dotváří je tak, že se jim zjevuje jako „záchranář“a pečovatel a jako karatel i kazatel – ale vždy jako ten, kdo je miluje a je s nimi!
A zase jsme u toho: když je s nimi, tak JE! JE je Jeho jméno!
Můžeme říci, že ten, který je, že je EL, Elohim, Eljón, El Šadaj, Adonaj… Můžeme říci prostě, že On je Silný, Nejvyšší a Mocný – a Panovník a Zachránce anebo Vládce – prostě, co nás napadne při myšlení na Jeho Majestát, je správné. A je to vlastně vždy jen určitý opis! Opis toho, že On je teď a tady a s námi – a je s námi tak, že se k nám vztahuje, že k nám vztahuje ruce a že nás vine k sobě a proměňuje!… S trochou odvahy můžeme říci, že Bůh má takové jméno, jaké mu dáme ve chvíli, kdy právě jsme v Jeho ruce a v jeho moci!… A tak se stává posvěcené Jméno Boží, když my se posvěcujeme pro něj!
Před vydáním Desek zákona – Desatera – Bůh slíbil Mojžíšovi: „Hle, přijdu k tobě v hustém oblaku, aby lid slyšel, až s tebou budu mluvit a aby ti vždycky věřili…Dnes i zítra je posvěcuj; ať si vyperou pláště a ať jsou připraveni na třetí den! Neboť třetího dne sestoupí Hospodin před zraky všeho lidu na horu Sinaj“. A zazní ještě jeden pokyn: „Nepřibližujte se k ženě! …Buďte připraveni na třetí den!“ – Jde o totální oddělení pro setkání s Bohem. Z lidské strany učinit maximum!
A co se dělo, když ten důležitý den nastal? „Hřmělo a blýskalo se; na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice! Všechen lid, který byl v táboře se třásl!“… Pak Mojžíš vyvedl lid z tábora až k úpatí hory . – Dál čteme: „Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni! Kouř z ní stoupal jako z hutě – a celá hora se silně chvěla! /Koho by nezachvátila hrůza?/ „Zvuk polnice více a více sílil“… Děs Boží! Lev řve, kdo by se nebál?… Hospodin ve své moci! Strašný a nezkrotitelný!… Kdo by přemýšlel o Jeho jménu? … Na co bychom se snad zmohli, by bylo asi jen slabé Pane smiluj se!… A přece, i zde zazní : „Já jsem Hospodin /JHVH/, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“…
JSEM je jméno. JSEM je tvůj Bůh! To JSEM tě vyvedl z Egypta!… „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne!“ – to je z Desatera přikázání první! .. Pak: „Neučiníš si obrazu“ /druhé/ a pak dál a dál. – Deset přikázání… „Lid pozoroval, chvěl se, zůstal stát opodál“…Mají strach! Říkají proto Mojžíšovi: „Mluv ty, ať nemluví Hospodin, ať nezemřeme“….
Ale Mojžíš lidi uklidňuje: „Nebojte se; Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel, aby bylo zřejmé, že se ho budete bát a přestanete hřešit!… – Ano, Bůh strašný a hrozný! Ale netouží zabíjet! Přichází proto, aby nás odváděl od hříchu a posvěcoval pro sebe!
A tato slova by se žádalo zdůraznit!… On nás posvěcuje pro sebe!.. Jistě, četli jsme před tím i „posvěťte se, vyperte si pláště, nedotýkejte se ženy“!… Ale to jsou ty skromné úkony, které vycházejí z naší strany. Ne že by špinavý plášť byl tak důležitý, ne že by žena byla takovým morem pro duchovní život… Jde o kultickou čistotu a připravenost. O to, pokud možno – pokud jen to je v mých silách – vyprázdnit prostor pro Přicházejícího! A ten, který přichází, přichází s mocí: s mocí sžírajícího ohně a s mocí Ducha a světla a lásky!…
„Posvětit“ vždy znamenalo /a znamená/ oddělit pro Boha! Svaté je to, co náleží Bohu! A posvětit = něco Bohu odevzdat! Nemyslím však nějaké podružné věci, jako karty, cigarety, okusování nehtů!.. Jde spíš o to, odevzdat Bohu celý svůj život, sebe sama!… Aby se však ten akt posvěcení mohl uskutečnit, musí do našeho konání vstoupit sám Panovník Hospodin! On nás může uchvátit a zajmout pro sebe. My ne. /My se uchvacujeme leda tak pro své sobectví./ Posvěcuje On. Tak je to řečeno i k proroku Jeremiášovi /Jr 1,15/: „Nežlis vyšel z života matky své, posvětil jsem tě.“… A tak to o sobě vyznává i Ježíš Kristus. V polemice se židovskými předáky říká /J 10.36/: „Jak můžete obviňovat mne, kterého posvětil Otec, že se rouhám“… A jak se Pán Ježíš modlí za své učedníky? Prosí Otce: „Posvěť je pravdou, tvé slovo je pravda.“
U hory Sinaj se otřásá zem, nad horou hustý mrak. Na úpatí hory stojí lid a chvěje se. Říkají Mojžíšovi: „Mluv s námi ty a budeme poslouchat!“ Mojžíš tlumočí Boží slova. – A lidé tato slova sají spolu s ohromující přítomností Panovníka a posvěcují Boží jméno ve svých srdcích! – Je to jméno jiné, než jsme zvyklí, ale je v tom jménu ten, který JE – Bůh Abrahama a Izáka a Jákoba. Je v tom jménu přítomný ten, kdo je vyvedl z otroctví!… „JSEM.“ „JSEM„ je tady.
Modlíme se: „Otče, buď posvěceno tvé jméno“… O co prosíme? – Prosíme, Bože, dej, ať je to jméno odděleno jen pro tebe – ať už ti tykáme nebo vykáme, ať už ti říkáme Pane nebo Soudce nebo Králi… Dej, ať je to jméno branou tvého příchodu! Učiň, ať nás moc tvé přítomnosti nespálí, ale jen oddělí pro tvé milosrdenství – pro tvou lásku, jakou má Otec ke svým dětem.
Na hoře Sinaj z hustého oblaku dostává Mojžíš příkaz: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele:“…budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, národem svatým…“
A jaká je odpověď lidu? „Všechen lid odpověděl jednomyslně: Budeme dělat všechno to, co nám Hospodin uložil!“ – V tomto odhodlání vstupuje Izrael do nové země, do země dobré a prostorné. – Při tomto odhodlání /budeme poslouchat všechno, co nám Hospodin uložil/ i my jsme vedeni do země nové, oplývající mlékem a medem, totiž požehnáním shůry.
Naším vůdcem už není Mojžíš, ale Ježíš Kristus.
On je ten, kdo se totálně oddělil pro dílo Mesiáše a pro nás jako své učedníky! On řekl:“Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni.“
Vyslovujeme první prosbu Modlitby Páně a vlastní prosíme: Otče, ať jsme posvěceni tvým jménem. Amen