Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha /Ex 20,7/
Zvykli jsme používat 3. přik. ve znění: „Nevezmeš jméno Boží nadarmo“. Tento překlad nás ovšem trochu svádí k povrchnímu myšlení…Vyplývá nám z něho, že nesmíme slovo Bůh vyslovovat zbytečně a vlastně nikde jinde než při modlitbě případně při rozhovoru o Božích věcech… A tak, když slyšíme od někoho zvolání či povzdech „Bože můj“ nebo „Pane Bože“, míváme nepříjemné pocity. Buď znervózníme anebo se tváříme pohoršeně…
Jenomže přesnější překlad tohoto přikázání nás vede jiným směrem.
/Tím vůbec nechci říci, že slovem Bůh nebo Ježíš si smíme ulevovat při každém zakopnutí a kiksu!… Sám lehce napomínám své přátele např. na zahradě, když takové jejich výkřiky slyším – obvykle s poznámkou, že takto voláme v kostele…/
Co nám tedy chce říci 3.přikázání?
Doslovný překlad by mohl znít: Nebudeš nést – vynášet, zvedat – jméno Hospodina tvého Boha k marnosti… Tak jako se dá pozvednout hlas v určité chvíli anebo v určitém pohnutí, tak je možné zvedat hlas i při vyslovování Božího jména. Bible mluví o zvedání Božího jména podobně jako o „vzývání“ Hospodina.
Poprvé se výraz „vzývat Hospodina“ vyskytuje už v Gn 4. Je to situace po zavraždění Ábela. Biblické podání zní takto:
„I poznal opět Adam svou ženu a ta porodila syna a dala mu jméno Šét /to je „do klína vložený“/. Řekla: Bůh mi vložil do klína jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain. Šétovi se narodil syn; dal mu jméno Enóš. Tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo.“ …
Nejspíš je to takto zapsáno proto, že jméno Enóš znamená prostě „muž“: jako protipól větve kainovské dává Hospodin dalšího mužského potomka, pokračovatele rodu v linii požehnání!…
Ten nebo ti, kdo vědí o Boží dobrotě, kdo si uvědomují, že přijímají dary z Božího požehnání – ti volají k Bohu a vzývají jej proto, že chtějí Boha oslavovat a projevit mu vděčnost…Tito lidé smějí vynášet /zvedat/ jméno svého Boha. A smějí to jak tehdy, když mu děkují a velebí ho, stejně tak i ve chvílích, když je jim úzko a na Boha se obracejí úpěnlivě s prosbami o pomoc…Proti takovému jednání není a nemůže být vydáno žádné odsouzení…
…Toto všechno nám napovídá, že zákaz ve 3.přik. se musí vztahovat na něco velmi negativního – a že určitě se nemyslí jen na zbytečné povrchní výkřiky… O co půjde, ukazuje další část přikázání. Nebudeš vynášet Boží jméno „k marnosti“…
Když to slovo slyšíme, okamžitě nám zazní v uších to známé z knihy Kazatel: „marnost a nic než marnost“… Marností je člověk bez Boha – a tím i všechna jeho krása a veselí a také moudrost a spravedlnost a lopota atd… Jenže i u tohoto pojmu jde nyní o víc! Marností jsou v Bibli v té nejvážnější rovině nazýváni „cizí bohové“! „Neodstupujte, pravím, následujíce marnosti, totiž cizích bohů, kteříž nic neprospívají, aniž vysvobozují, neboť jsou marnost.“ – říká soudce Samuel ke svému lidu.
Souvislosti nasvědčují tomu, že slovo „marnost“, je odvozeno od slova /šav´/, které původně označovalo magickou sílu, sílu uvolněnou zaklínáním a působící zlo! Je jasné, že pod pojmem marnost slyšeli starozákonní svědci spíše ty jiné významy, tj. významy, zlověstné a varující, významy, které ukazují na vyvolávání zlých sil, na zaříkávání a proklínání…
„Nevezmeš jméno Hospodina, svého boha nadarmo“ tedy jistě nemá zastavit člověka jenom v jeho prázdném bezmyšlenkovitém plkání… Jde o něco mnohem a mnohem vážnějšího. Nejvlastnější záměr 3.přik. je zákaz vzývatjméno Hospodina pro zlé věci. Kdo by chtěl svévolně používat Boží jméno jako nástroj k zaklínání, k přivolávání trestu a pomsty, ten Boží jméno zneužívá!…
Boží jméno je tajemství. JHVH – tetragram, „Jsem, který jsem“, nám prozrazuje, že Bůh se nevydává člověku do rukou. Ale přesto člověka k sobě zve. A zve ho do vztahu se sebou. To samozřejmě znamená, že vždy Boha můžeme nějak oslovovat. Neříkáme ON, ale Ty – Ty, Pane, Ty Bože, Ty Hospodine… To největší pozvání pro lidi na celé zemi přišlo v Kristu. Pro svou oběť nyní nese Ježíš jméno, které /skrze víru/ otvírá přístup do Božího království.
V ep. Fp čteme o Ježíši, že „…v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi i na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce aby každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“/Fp 2,8 – 11/. – Dnes my jako církev Kristova máme spojen svůj život se jménem Ježíš. V Ježíši Kristu poznáváme i to pravé Boží jméno. “Otče, dal jsem jim poznat tvé jméno, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich“, říká Pán Ježíš ve Velekněžské modlitbě /J 17/. Boží láska k nám přichází teď v Kristu. Mluvíme a o mnohé věci prosíme. A Bůh slyší a na naše volání a modlitby odpovídá svým slovem, svou svatou přítomností. To, že můžeme s Bohem takto být v kontaktu, to je veliká milost a veliká výsada…S Ním totiž žijeme úplně nový život. Naše dni jsou prosvětlovány Jeho přítomností a naše nitro /duše, srdce – jak chcete/ naplňováno mocí shůry, mocí vzkříšení. Víme, že náš život má směr a zahlédáme cíl naší životní poutě. Bůh nám pomáhá a všechno složité či těžké mu smíme s důvěrou svěřit… Jen jedno nesmíme – chtít být jako Bůh. Slib ďábla „budete jako Bůh“, je pokušení staré jako lidstvo samo. A ozývá se stále znovu a znovu – a i v našich řadách, v řadách křesťanů.
Ve Skutcích apoštolských 8.k. se mluví o Šimonovi a jeho touze získat duchovní moc za peníze. O co tam šlo, je zřejmé…Šimon působil svými velkými kouzly ve městě Samaří. Všichni ho obdivovali a poslouchali ho ve všem. Říkali o něm: „On je ta Božská moc, která se nazývá Veliká“…Ale když přišel do města ap. Filip, lidé uvěřili zvěstování o Božím království a o Ježíši Kristu a nechávali se pokřtít… Pán potvrzoval Filipovo kázání svou mocí a mnozí byli uzdraveni a z mnoha dalších byli vyhnáni démoni… Šimon viděl, jaké znamení a divy se dějí ve jménu Ježíše Krista, a byl uchvácen. Dokonce se sám nechal pokřtít. Nechtěl být mimo hru, nechtěl přijít o všechen vliv. Naopak, chtěl i on vlastnit tu Boží moc, působící takové zázraky!..A když pak byl svědkem toho, že apoštolové vzkládáním rukou „udělují“ věřícím moc Ducha svatého – už to nevydržel. Nabídl Petrovi a Janovi peníze a řekl: „Dejte i mně tu moc, aby Ducha sv. dostal každý, na koho vložím ruce.“
Co to vlastně chtěl tento mág Šimon? Myslím, že ho stále vedla touha ovládat lidi. Viděl projevy skutečné Boží moci, viděl, že ve jménu Ježíš démoni kapitulují a lidé padají apoštolům k nohám – a chtěl to taky! Chtěl ve jménu Ježíše ovládat ty vyšší síly /ty „nejvyšší“ síly/ – i lidi kolem. Ale to vše chtěl pro sebe! Ne pro pomoc druhým. Jméno Ježíš chtěl využít pro vlastní moc – jméno Ježíš chtěl zneužít!… /V něčem mi tento Šimon připomíná jisté kazatele – uzdravovatele, kteří se k nám nahrnuli po revoluci. Také šlo o démony a také lidé padali – a také to vše bylo ve jménu Ježíš. A také je otázkou, pro koho se to všechno dělo!…/
„ Nezneužiješ“ jména Hospodina svého Boha“…zní ekumenický překlad 3.přik… – Chtít používat Boží moc pro sebe, chtít s ní manipulovat – to zneužití je! A proto také Petr Šimona nešetří. Říká mu: „Tato moc není pro tebe a nemůžeš mít na ni podíl, neboť tvé srdce není upřímné před Bohem… Vidím, že jsi pln hořké závisti a v zajetí nepravosti. Odvrať se proto od své ničemnosti a pros Boha, snad ti odpustí“…
Nevíme, jaký byl další osud Šimona mága. A ani nevíme, zda o odpuštění stál a zda o ně prosil. Doufejme že ano, protože právě u přestoupení 3.přik je vyslovená nejvážnější hrozba z celého Desatera: „Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ /Doslova Hospodin „neočistí“, tj. neodpustí…/ Doufáme, že i při tomto kouzelníkovi nakonec mělo navrch milosrdenství Boží./
Odstrašující příklad Šimona mága nám má sloužit jako poučení, že nic z toho, co nám Bůh dává, nesmíš použít ke svým cílům! Ale –napadne nás -– co jsou a co nejsou moje cíle?.. To snad nemám Boží jméno vůbec vyslovit?
Ale jistě můžeš! Můžeš „zvedat“, „vynášet“ Boží jméno.
– Můžeš tehdy, když jsi vděčný za požehnání – jak to začalo při narození Enóše, Evina vnuka…
– Můžeš, když o něco prosíš – o odpuštění, o pokoj, o pomoc… Tehdy přece voláš: „Pane Bože“, nebo „Pane Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným!“…
– Můžeš, když vyznáváš: Kristus je má spravedlnost i posvěcení i vykoupení…
Je dobře, když se bojíme zneužití Božího jména.
Ale není a nemůže být žádného pochybení, když řekneme: Ježíš je Pán“…Vždyť „ve jméno Krista doufáme“ a ve jménu Kristově se i scházíme. A scházíme se ne k odsouzení, ale k požehnání. Protože stále plně platí Kristovo slovo, jež zní: „Kde se dva nebo tři sejdou v mém jménu, já jsem uprostřed nich.“
A tak s celou církví zvedáme svůj hlas a voláme: „Přijď, Pane Ježíši!“ Amen.