Pamatuj na den odpočinku /2.M 20, 8 – 11/
4. přikázání můžeme nazvat příkazem k radosti.
Jsme upachtění, utahaní, stále něco nestiháme – a tu nám někdo řekne: Nebudeš dělat žádnou práci!…Není to prima? Určitě ano.
Ale jedna věc nám přece jenom bude ležet v hlavě. „Žádnou práci“… Co to znamená? Doslova vzato, žádná práce by mohlo znamenat, že nebudu dělat nic. Nic, co se prací dá nazvat.
Nebudu vařit, uklízet /řekne si paní domu/, nebudu dětem opravovat kolo nebo odhrabávatsníh / řekne si statečný zbožný muž/. A už vůbec nepřichází v úvahu, že bych měl /měla/ v neděli pohotovost nebo službu!…
Cítíme, že to je komické. A cítíme to správně! Obyčejný zdravý rozum nám říká, že bychom tímto přehnaným dodržováním přikázání o volném dni byli jenom pro smích. A navícnám – jako křesťanům i sám Pán Ježíš vykládá tento příkaz tak, abychom se zbytečně nesvazovali a nezatěžovali si svědomí na nepravém místě. Ježíš to říká jasně, „Člověk není stvořen pro sobotu, ale sobota pro člověka!
Víme, jak těžkou polemiku musel Pán Ježíš svádět se zbožnými Židy. – Když Ježíš a učedníci v sobotu cestou přes pole vymínali v dlaních obilí a pár hrstí zrn snědli, namítali příkladní farizeové, že ti s Ježíšem pracují! Pracují pro obživu a tak porušují zákon!…
A když Ježíš uzdravil nemocné a byla náhodou sobota, obviňovali ho ti zbožní představitelé pravé víry , že pracuje a porušuje Desatero!
Kde je pravá míra a jaký je vlastně důvod pro takové přikázání?
Doslovný překlad tohoto přikázání zní „pamatuj na den přestání“. Den 7. je den přestání Hospodinu. Přestání zní hebrejsky šabbat. Od tohoto slova je odvozena i naše sobota. A kde se vzalo samotné šabbat? Výkladů je více, ale jedna dobrá možnost ukazuje na arkadské šabbatum /n. šappatum/, které označovalo přestání, ustání v činnosti. ..- Jen motiv byl jiný! V prostředí babylónského světa šlo o přestání v nebezpečný den. Původně jím byl den 15. v měsíci. /Později dnů víc./ Byl to den, který ovládají démoni. Hemží se jich bezpočet kolem nás /jak bakterie ve sklenici vody/, zaplétají se do lidské činnosti a působí nezdar, neštěstí, zlo! proto je lepší v tento neblahý den všeho nechat a do ničeho se nepouštět! Vždyť všechno, co udělám, může zničit mně. moji rodinu, můj osud. Ne a ne. Už neudělám ani ťuk – aby nebylo nic, do čeho by se mohl zlý duch zavrtat… – Tedy k přerušení veškeré činností se ve staré Babylónii doporučovalo ze strachu!
U Božího lidu ukazuje toto přikázání k něčemu jinému.- Totiž na cestu ke svobodě, k osvobození…
Zde v Exodu je zdůvodněním tohoto 4. přikázání poukaz na Boží stvořitelské dílo. Pamatuj – 7. den je den odpočinutí tvého Boha! Bůh stvořil svět a vše, co je v něm, za 6 dní. Pak odpočinul…Stejně tak si máme počínat i my. – Proč? Abychom nabrali nové síly? To možná také. Ale u obnovy fyzické výkonnosti se dlouho zdržovat nemusíme. Protože to není asi to hlavní… A navíc v tomto Pána Boha následovat ani nelze. Už jen proto ne, že si těžko dokážeme představit unaveného, vyčerpaného Stvořitele. Bůh odpočinul od svého díla jistě v jiném smyslu… Zastavil se ve své stvořitelské činnosti proto, že něco bylo dovršeno – přivedeno k cíli. Čteme: I viděl Bůh, že všechno, co učinil, bylo dobré – velmi dobré!… – Jakoby Bůh poodstoupil a přešel svým zrakem to, co tady najednou bylo!… Jakýsi poslední pohled, kterým se ujišťuje, že nic se nepokazilo, neuvolnilo – nevymklo z plánu…
Tak nějak si svým lidským rozumem můžeme představit to Boží odpočinutí od díla tvoření… Je hotovo! – Ale přece jen ne úplně. Ještě vysadil Bůh zahradu v Edenu a do ní postavil člověka. A stanovil /řekli bychom/ „domovní řád“. Určil, co se smí a co ne! A smí se skoro všechno. Tedy, kromě pojídání jednoho ovoce. Ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého.
– 2 –
Eden – zahrada nejvyšší harmonie, dokonalosti. Místo, kde už nejde nic zlepšit… Člověk žije s Bohem a v souladu s Bohem. „Nebe na zemi“. Teď už může Bůh Stvořitel opravdu odpočinout – od počínání upustit…- Na tuto skutečnost má člověk obracet svoji pozornost při sobotě – při dni přestání… Na to máme myslet: že jsme byli stvořeni pro ráj, pro Eden, a že tam nás Pán Bůh zase vrací! Vrací – protože jsme tam nezůstali. protože jsme my, lidé, něco zkazili!…
Není čas podrobně rozebírat celý ten oblouk vývoje lidského rodu. Ale Bible to zachytává srozumitelně: Člověk v zahradě Eden, pak had, neposlušnost a vyhnání ze „zahrady blaženosti“… Trest zní: „ V potu tváře jísti chléb svůj budeš.“… Lopota, starost, porušenost, hřích… To je břemeno, pod kterým vzdychá člověk…
Kde je Bůh? Dokončil své dílo a teď ho už nic nezajímá? – jen si tak pokuřuje a vypouští obláčky ze sopek naší planety?!…
To určitě ne! Bůh přestal dělat své dílo – to první stvořitelské dílo. Ale nepřestal být na straně člověka, nepřestala jeho péče o lidi, o nás. Abraham, založení Božího lidu, pak Izák, Jákob, a potom Egypt. A Mojžíš. Bůh zachraňuje svůj lid a uvádí ho do země, kterou slíbil, do zaslíbené země. A dává Desatero!… Avšak ta lopota, porušenost, hřích – to vše trvá. Lid, i tento Boží, zrazuje svoji cestu a padá do nových otroctví!
Bůh však není nevěrný – i když my nevěrní jsme! Neopouští své stádce. A nakonec ho zachraňuje skrze nového pastýře – Ježíše Krista! Jenže jaká je to záchrana! Ježíš Kristus nevysvobozuje z okupační moci Římanů. Horší okupace než politická může být okupace lidí zlými úmysly nebo okupace hloupými pravidly. – Pán Ježíš proto přišel, aby lidi zbavoval pout. Všech, i těch myšlenkových. Vždyť právě skrze lidské myšlení vykonává ten zlý své dílo ve světě – a jistě si nemusí počkat až na 15. den v měsíci!… A tak Ježíš chce rozvázat ty klky na myšlení a na srdcích lidí a vracet je zpět k Bohu.
Jednou v sobotu, když učil v synagóze, uviděl nemocnou ženu. 18 let byla ochrnutá a nemohla se narovnat. Ježíš věděl, že ho farizeové a zákoníci neustále špehují a hledají proti němu záminky, aby ho mohli obžalovat z porušování náboženských předpisů… – A nejspíš asi proto se rozhodl, že to provede! Že ženu uzdraví v sobotu – a v synagóze! Nevyvede nemocnou za město /jak to udělal v jiných případech/, ale učiní tak přímo před zraky svých odpůrců!
Zavolal ji k sobě, vložil na ni ruce a řekl: „Jsi zproštěna své nemoci“…“Ona se okamžitě vzpřímila a chválila Boha“! Teď se ale bouří správce synagógy. „Je šest dní, kdy se má pracovat. V nich tedy přicházejte, abyste byli uzdraveni – ne v sobotu!“… A co na to Ježíš? “Pokrytci“, odpovídá Ježíš. „Vola či osla odvazujete a dáváte jim napít – i když je sobota!“… Vlastně jim říká: Sami víte, co je dobré, sobota – nesobota! Proč by tato žena neměla být zachráněná od satanských sil? Snad jenom proto ne, že je sobota?…
Ježíš vysvětluje, aby je zbavil okupace – té horší, jejich vlastní – vnitřní! On tak musí jednat! Vždyť proto Ježíš přišel, aby lidi zbavoval pout!
Na počátku svého působení Ježíš sám připomínal slova proroka Izajáše /61,1-2/:
„Duch Panovníka nade mnou, proto pomazal mne, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu – abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“
Ano!… Přišel, rozvazoval pouta – jedná tak, jak to vidí u svého Otce v nebi. A jak jsme to už říkali u 2. přik., tím podává ten pravý obraz nebeského Otce, Hospodina. Je řečeno: „Neučiníš si obrazu“ – a Ježíš ho svým posláním vytváří.
Něco podobného vidíme u. přik. Je řečeno.“Pomni, abys den sváteční světil a abys nedělal žádnou svou práci“… A i tady Ježíš /zdálo by se/ toto přikázání porušuje!… Ovšem musíme vidět, jak porušuje! Porušuje špatný tohoto Božího ustanovení! – „Je dovoleno v sobotu jednat dobře či zle; Duši spasit či zabít?“ – ptá se Ježíš /podle Markova evangelia/.
– 3 –
Na tuto otázku je odpověď jednoduchá… Záchrana je na 1. místě. Činit dobře člověku je víc než přikázání nepracovat… Protože pomoci člověku je víc než příkaz k nehybnosti…. A k tomu směřuje i zdůvodnění našeho přikázání v jiném zápisu Desatera – v 5. knize Mojžíšově. Čteme: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, Tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou vztaženou paží. proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“
Pamatuj! Byl jsi otrok, byl jsi chudák, dřel jsi od rána do večera, šlo ti o holý život… Ale Hospodin tě vysvobodil! Dnes už si díky Bohu můžeš slevit. Ty i tvůj otrok… – 7. den je den, kdy se zastavíš a budeš to sobě i jiným připomínat: Hospodin je spása má. Zachránil mě. Už nemusím dřít jako mezek – v otrockém ponižování, unaven k smrti…Naopak – žiju z milosti a o milosti smím dnes mluvit a zpívat!…
Den přestání – šabbat – je den, kdy dovršil Hospodin své dílo. Dovršil ho při stvoření člověka; a pak odpočinul. Ano. Ale nepřestává nás zachraňovat!
Vyhlásil léto milosti v Ježíši Kristu a skrze Krista nám strhává otrocké okovy.!
Pamatuj, abys den sváteční světil… Jak? Že si v něm budeš připomínat, že Ježíš nás vede do věčného odpočinutí! V den přestání mysli na to, že Boží dílo nepřestává!…
Vstaň, zastav se v 7. den a vychutnávej si ten fakt, že nás Ježíš zve slovy: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi břemeny a já dám odpočinutí duším vaším!…
V 7. den se raduj z toho, že tě Ježíš vrací do zahrady Eden… Těš se, vždyť Eden znamená „rozkoš“!