Čtení: Exodus 16,11-15. Text: J 6,27-35 + 47-51.
Co je pro nás chléb? – Chléb to je jídlo, jakási podstatná složka naší potravy. Známe to, Uděláme zásoby na víkend, máme všechno na hlavní jídla, a také brambory, kolínka, cukr, sůl, šťáva, šampaňský se už půl roku válí na polici – říkáme si houby zle… Ale pak k večeru zjistíme, že není chleb… Nejdřív sami sebe přesvědčujeme, že to přece nevadí. Pak po nějaké době šmejdíme v komoře, a hele – brambůrky, knekebrot, ovesné vločky, rybičky v tomatě – to je věcí! – utěšujeme se, nějak to zvládneme!…
Ale nezvládneme. Za pár hodin obcházíme sousedy anebo sedneme na oře a hybaj do Tesca!…
Máme všechno, ale když doma není chleba, tak chybí něco hlavního! A nejspíš právě proto je chléb symbolem něčeho hlubšího než je jenom zahnání hladu… Chléb je symbolem života!…Když prosíme Boha: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ – prosíme o víc než o stravenky a „chleba sádlem“. – Prosíme o vše základní a důležité pro život. Co by nám byl platný plný pytel zbytků z pekárny, kdybychom byli bez rodiny a bez přátel? Jak by nám pomohl metrák šunky, kdybychom neměli kde spát?
Toto si uvědomoval i Martin Luther. Při výkladu Otčenáše píše: „Co nazýváme chlebem? Všecko, čeho je nám třeba k tělesnému životu, pokrm, nápoj, oděv, obuv, dům příbytek, pole, dobytek, peníze, majetek, laskavý manžel, zdárné děti, věrná čeleď, spravedlivá a mírná vrchnost, řádná vláda, příznivé počasí, mír, zdraví, pořádek, počestnost, dobří přátelé, spolehliví sousedé a ostatní potřebné věci.“
Vidíme, že Luther pojem „vezdejší chléb“ rozšiřuje mnohem dál. Když není dobrá vláda, jídlo i celý život je jaksi kyselý. A když není mír, chléb nám zhořkne…/Je dobře, že Dr. Martin ve svém výčtu zmiňuje i laskavého manžela, jen nevím, proč neuvádí i laskavou manželku. Tomu zatím ještě jako mnich nepřikládal velký význam… No ale, všeho do času! Až se ožení, uvidí zač je v Pardubicích perník!/
Chléb je symbolem života a všech darů pro život, které od Boha přijímáme. A o to právě jde. Nejen o dary, ale i o Dárce – o Boha! Bez Dárce ani mnoho darů nečiní dostatek! Proto už na začátku Bible čteme, že „Nejen chlebem živ jest člověk, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst“. Člověk není jenom tělo. Proto nestačí pro život jenom to, co vejde do žaludku.
Ale naše dělení člověka na tělo – duše – duch není dobré. Vnucuje nám totiž představu, že tělo si žije po svém, duše má své city a pocity a duch, duch to je věc vysokého intelektu – anebo okultismu!… Biblické myšlení je ale jiné. Existuje néfeš a rúach. Člověk je „duše živá“. To je néfeš: tělo a duše se nedělí! Nejde dělit. Když člověk zemře, pak zůstává tělo. Ale když člověk žije, je to néfeš – duše živá, tělo a duše jako jednotka. Ale aby tato „jednotka“ nestrádala, potřebuje ještě něco jiného než macesy a pečeného berana! Potřebuje, aby ji sytil RÚACH – Boží duch. Když tomu tak není, člověk – ta duše živá – se míjí s určením, které má od Hospodina. Navenek žije; ale možná spíše jen přežívá, přežívá svoji smrt. Slovo: „Není člověk živ jenom chlebem“, platí. Nestačí jen biologicky existovat a jíst.
Někdo se zeptá: Když tedy nejde jenom o chleba, proč nás Ježíš učí v Modlitbě Páně prosit: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“?…
Chléb je symbolem života. Ale, abychom to lépe pochopili, musíme také vidět, co to je pojem „vezdejší“. Tento výraz pro chléb může znamenat – dnešní, ale také chléb zítřejší, budoucí…Těch možností je více. Ale jedno mají společné. Jde o chléb přicházející od Boha: potřebný k životu člověka dnes. Jako ta mana na poušti. Ale i ta mana neměla význam jenom pro žaludek! Byl to pokrm z nebe – zachraňující před zahynutím!… A to je podstatné. Mana ukazuje na Boží péči o svůj lid a tím i na ten příští chléb – příští věk.
Budoucnost se otvírá příchodem Mesiáše – Ježíše Krista. A Ježíš pak téma chleba upřesňuje: „Pravý chléb z nebe vám nedal Mojžíš, pravý chléb je ten, který sestupuje z nebe.“ A dodává: „Já jsem ten chléb života, kdo mne jí, nebude hladovět navěky.“
Můžeme si to vše shrnout. Prosíme: Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ a pokud myslíme v sepětí s celým Písmem, tak myslíme na oboje. – Dej nám chléb, který potřebujeme proto, abychom nehladověli a i proto, aby celý náš člověk nestrádal a nebyl nemocný /nebyl na umření/. Dej nám ten tvůj chléb, který zachraňuje dnes i pro věčnost, chléb z pole tvého království!
Když jíme při Večeři Páně , dělíme se s druhými. A dělíme se o chléb, který je teď, ale zároveň i z budoucího věku! A když se dělíme s potřebnými o pokrm, dělíme se o ten chléb, který je teď, ale i o ten, který k nim přichází od Boha, z nebe! Jako závdavek už okoušíme manu z té otevřené budoucnosti.
A to je také odpověď na otázku, jak se mohou modlit Otčenáš lidé v Somálsku či jinde v Africe a po světě, lidé, kterým umírají děti hladem..
– Modlí se k Bohu a tím i k nám. Lze tu jejich modlitbu neslyšet? Volají k Bohu, který se dává, volají k Bohu sdílení. Vstupují do našeho „svatého“ přijímání.
– Je možné vyslovovat „Otče náš“ a přitom myslet „Otče můj“?
– Je možné, aby Bůh takovou modlitbu slyšel?… Co na to říci… Možné to je. On slyší . Jen si myslím, že si zacpává uši. – Slyšet nás nechce!
Při Večeři Páně Ježíš vzal chléb, dobrořečil, lámal a podával učedníkům se slovy: „Vezměte a jezte, to je mé tělo, které se za vás vydává… To čiňte na mou památku.“
A co dělal sbor v Korintu? Ti Kristovi se sešli a v každodenním hodu jedli večeři. Jedli spolu jídlo přinesené z domovů. Ale jedli s děkováním za chléb přijímaný z Boží ruky – jako znamení stolování v Božím království!… Byli spolu jako nový Boží lid shromážděný u stolu Kristova. Jedli chléb pro celého člověka – pro néfeš i rúach, pro sílu k děkování, službě, ke vzájemnosti! Brali z oběti Ježíše Krista a Jeho vzkříšení k životu věčnému!
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
Co to znamená?, ptá se Luther. A odpovídá:
„Bůh dává vezdejší chléb i bez našeho modlení všem lidem, také zlým, ale my těmito slovy prosíme, aby nám pomohl si to uvědomovat a přijímat chléb náš vezdejší s děkováním!“
Děti – i ty Boží – to přece umějí. Amen