/Čtení: Ex 34,1-7a. Text: L 18,9-14/
Čtvrtá věta z Modlitby Páně zní: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“. Za ní následuje: „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům“…- Není něco nápadné na celém tomto spojení?… Jistě. – Je to ono tiché „a“ mezi oběma prosbami. Tato spojka nám ovšem prozrazuje, že 4. a 5. věta z Otčenáše patří k sobě.
V přemýšlení nad slovy: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ si uvědomujeme, že ten chléb náš, o který prosíme, není jenom pokrmem pro žaludek. Jde o širší pohled… Avšak ten skutečně pravý chléb je ten, který „sestupuje z nebe“. Po seslání Mesiáše je tím pravým chlebem sám Ježíš Kristus. Mocí vzkříšení se Ježíš Kristus stává chlebem nového věku. A kdo se díky Boží milosti sytí tímto chlebem – už nyní žije z té many nebeské, z moci přicházejícího Božího království!…
Žít život spojený s nebem, mít účast na Božím požehnání – to si přál i farizeus ze čteného podobenství. – Dělal všechno, co bylo podle tehdejších náboženských ustanovení potřeba. -Postil se podle plánu, dával desátky, jistě se ničeho nečistého nedotýkal, stoprocentně světil sobotu a pod… Žil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A podle tohoto svého vědomí se také domníval, že Bůh s ním musí být spokojen! Vždyť dělá maximum!
Ale Bůh nic nemusí!… A už vůbec nemusí mít v ruce tabulku, aby nám na konci měsíce vyúčtoval, na kolik jsme splnili všechny zákazy a příkazy. – Zda máme 90 bodů nebo dokonce víc – anebo jen 60-70…Bůh není ani zaměstnavatel ani pan účetní!… On to nejen nedělá, ale ani dělat nechce!… A my lidé bychom neměli vstávat do nového dne jako do šichty, ve které se bude hodnotit náš výkon. Protože, jak vidíme, výkon farizea nebyl špatný, naopak, ale nestačilo to! – Ospravedlněn byl někdo jiný. Pohrdaný a všemi nenáviděný celník.
Jak je to možné?… Bude to tím, že v duchovních věcech neplatí žádné počty, ale láska. Boží láska k nám a naše k Bohu. /Potvrzuje to i apoštol Pavel svými známými slovy: z 1.Kor. 13 – “…ale lásky kdybych neměl, nic nejsem.“/
Jak to tedy je?… Znamená to, že nemáme nic dělat?
Na tuto otázku je nám dána odpověď v jiném podobenství. V něm Ježíš používá lepší příklad než poměr zaměstnavatel / zaměstnanec. Jak bychom měli sami o sobě přemýšlet ukazuje na vztahu pána a služebníka.
Až když sluha udělá vše, co má, až pak si může sednout a najíst se! A tamto, co udělal, to je prostě samozřejmost. Žádná mimořádná dovolená, žádné prémie!…Nám Ježíš k tomu říká: „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte „jsme jenom služebníci neužiteční, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“
To, že někdo nekrade, nemluví sprostě, platí daně, dává desátky – to je normální a správné. Dejte císaři, co je císařovo a dejte Bohu, co je Boží… A tady jsme, zdá se, u jádra problému. Uděláme to, co se má a neuděláme to, co je špatné. A co se stane? Asi nic. Jako u toho farizea… Proč? – Ještě jsme nedali Bohu, co je Boží, co Bohu náleží!…A co to je? Většina z nás to ví. Vidíme to na té druhé postavě z podobenství o farizeovi a celníkovi. – Stojí, chudák, vzadu; bojí se oči pozvednout k nebi. Tepe se v prsa a říká: „Pane, odpusť mně hříšnému!“ – A co o něm čteme?… „Odešel ospravedlněn.“
Co dal Bohu? – Zatím nic. Možná bude dávat později /tak jako jiný celník Matouš: ten po setkání s Ježíšem dá polovinu nahrabaného majetku chudým a krádeže nahradí čtyřnásobně/… Možná. Jednou… Ale zatím nic neudělal. – Tedy nic zjevného navenek. Ale udělal něco, co se počítá v Božích očích! – Dal Bohu sebe sama! Vložil všechno, čím je, do Božích rukou… A to je jediná cesta k odpuštění!
Prosíme o chléb vezdejší, tj. prosíme, aby nám Bůh Otec i„dnes“dal vše, co potřebujeme pro celou naší bytost: vhodné podmínky pro život a i ten chléb nebeský. – Ale přistihujeme se, že jsme stále jaksi v půli cesty…Možná, že podobně daleko /totiž ne moc daleko/ došel i farizeus z podobenství… Jistě stál o Boží požehnání, ale uvízl na mrtvém bodě!
Proč je tomu tak? Co nám může chybět?
Dostáváme se k tomu malému nenápadnému „a“ mezi čtvrtou a pátou prosbou: „a odpusť nám naše viny“, modlíme se…
Říci: „Dej nám chléb náš vezdejší“ a nic víc – to je jako sedět za stolem, který má jen dvě nohy. Půlka chybí! Tou druhou polovinou, která nutně doplňuje prosbu o vezdejší chléb, je právě ono: „A odpusť nám naše viny.“
Jenom jíst a přijímat vše důležité pro pozemský život – to samo cestu k Bohu neotvírá! Být v čase apoštolů ve sboru v Korintu, jíst s ostatními a nemít v sobě prostor pro tu druhou polovinu prosby /“a odpusť“…/, znamená jíst jen pro tělo – přijímat „nehodně“!
Stejně tak i dnes. – Kdo chodí k Večeři Páně a neříká si v srdci „Pane, smiluj se“ – jí a pije nehodně!… Kdo je ve svých očích příkladný a vzorný, žije v bublině, kam vítr nezavěje a slunce nedosáhne… Dává si dobré vysvědčení, „má svou odměnu“. Odumírá!
Avšak druhý člověk z podobenství, ten, který šeptá: „Pane , odpusť mně hříšnému“, ten otvírá okno k Bohu: jím proudí světlo Boží moci „se zdravím na paprscích jeho“…
Tento „špatný“ uctívač stojí opodál… Vše v něm volá: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“!
Co nám vychází?… – Jsme opět u biblického převrácení hodnot. První budou poslední a poslední první! – Ti, kdo se zdají být všech nebeských darů hodni, možná přijímají „nehodně“. A ti nehodní – „hodně“…
Ježíš říká: Je mnoho povolaných a málo vyvolených. Celníci a nevěstky nás předcházejí do Božího království!… – Berme to jako varování…
Modlíme se: „Otče náš, který jsi na nebesích…chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny jakož i my odpouštíme naším viníkům“… To je prosba, která má tedy dvě části. Avšak – co má znamenat to „jako i my odpouštíme naším viníkům“? … Snažíme se Bohu stanovit míru odpuštění – a to dokonce podle nás? Podle toho jak my, tak i ty, Pane, odpouštěj nám?! My sami snad máme být pro Boha normou?!… Zdá se nám to šílené! Protože kdyby nám měl Bůh odpustit jenom tak a tolik, jak to dokážeme my – tak jsme ztraceni! Vždyť víme, jak je těžké odpustit slovní urážku, jak je téměř nemožné odpustit nevěru, zradu!… Jak je těžké odpustit zabití!…Jak je těžké odpustit Němcům hrůzy války a komunistům jejich zločiny!…
Když to všechno zvážíme, až se zděsíme… Co to vlastně v Modlitbě Páně vyslovujeme? My snad máme být příkladem pro Boha?
Ne. nemusíme mít strach! Bůh zajisté není vázaný na náš stav, na naše zápasy s vinou a křivdou. Nebeský Otec je nanejvýš milosrdný a shovívající – a odpouští, když činíme pokání.
Slovy „jakož i my“ se odvoláváme na to, co jsme nalezli v Bohu a v Jeho lidu…Ježíš nás povolal a zapojil do svého těla, do společenství učedníků. A když se modlíme tyto prosby, tak prosíme nejen jako jednotlivci, ale jako církev: odpusť nám – jako i my to děláme v církvi, ve sboru… Odpusť nám, tak jak nás to učíš mezi sestrami a bratry – a jak to také má i být podle tvé vůle na nebi i na zemi.
Závěrem jsme dlužni říci už jenom to poslední. Čtvrtá a pátá prosba patří k sobě. – Když prosíme jenom o chléb a záležitosti pozemského života, prosíme o „věci“ – abychom lépe zemřeli… Když prosíme o odpuštění, prosíme o Boží smilování – o to, abychom nezemřeli navěky!…Žádat o věci pro život pozemský a neprosit o odpuštění – znamená mít vždy nedostatek!
A tak při vyslovování této dvojice modliteb říkáme všichni spolu: dej, prosíme, chléb a vše nutné a odpusť nám naše viny, abychom v životě i smrti jenom tobě náleželi… Tak voláme k Bohu, který je plný slitování, který odpouští přestoupení a hřích!… Tohoto Boha oslovujeme Otče náš! Amen